„Na začátku minulého týdne jsme tu měli maximálně čtyři procenta původních květnových zásob. Do konce srpna budeme prázdní,“ oznamuje osmašedesátiletý majitel, pro nějž bylo uzavření podniku nejsložitějším rozhodnutím. Místo domácích potřeb bude v prostorách fastfood.
Takže do garáže si už nic odnášet nebudete?
To rozhodně ne. A jsem rád. Dokonce nám v jednom týdnu zákazníci vykoupili celou pětinu zboží. Trochu za to můžete i vy novináři. Mluvím totiž o druhém týdnu v červenci, kdy v médiích vyšla zpráva, že končíme. Měl jsem naplánované, že slevy postupně navýšíme, zboží ze suterénu a prvního patra nanosíme do hlavní prodejny. Jenže to nešlo. Jen jsme obsluhovali, fronty zákazníků se táhly až na ulici.
To máte na druhou stranu oproti dalším podnikům, které vyklízí prodejny, výhodu, ne?
Ano, zájem byl. Ale také si nemyslím, že bychom ležáků nebo chybně nakoupeného zboží měli moc. To, co nám teď zbývá, jsou drobnosti – šroubky, matičky, které prostě v nabídce musíte mít v celé šíři.
V domě se teď pohybuje hodně řemeslníků. Co všechno tu máte ještě za práci?
Vyměňujeme kotle v kotelně, které v domě slouží už od sedmdesátých let. A už to opravdu bylo třeba udělat. Dále vyklízíme jednotlivá patra, dáváme vlastně do pucu všechny prostory.
Máte je v nájmu?
Ne, částečně celý dům vlastním já a manželka, částečně má společnost. Jsme také správci domu. Pronajímáme byty, nájemníci tu nadále zůstávají. Když jsme nemovitost v roce 1991 kupovali, museli jsme se ženou obejít celou rodinu, abychom si na to půjčili.
Co místo vašich domácích potřeb a železářství lidé najdou?
Domluvil jsem se s jednou fastfoodovou společností. Zatím ladíme přesný termín nástupu. Během prvního čtvrtletí příštího roku počítám s tím, že v přízemí otevře pěkná prodejna s něčím na zub.
Nechtěl jste prodejnu zachovat tak, jak jste ji léta vedl? Opravdu by se nenašel žádný zájemce?
Původně jsme se domlouvali s dcerou, že podnik převezme ona. Ale v rodině neřešíme jenom obchod a nakonec se ukázalo, že by se práci nemohla věnovat s takovou chutí a v takovém klidu, jak by asi chtěla. Objevil se jeden mladý muž, který se podle svých slov pohyboval v IT prostředí. Projevoval zájem, ale nedomluvili jsme se. Samozřejmě při řeči se zákazníky zpoza pultu slýchám lítost i dotazy, proč obchod končí, proč nemám nástupce.
A proč tedy končí?
Těch důvodů je sto a jeden, pro i proti. Ukončit provoz bylo nejsložitější rozhodnutí, které jsem musel udělat. Obchod je můj 27 let, byl jako moje dítě. Ale už šest let přesluhuju, nemám sílu. Moc bych jej chtěl třeba ještě patnáct let vést, ale živou vodu tady opravdu neprodáváme. (smutně se usměje) Nároky jsou i ve zvyšujících se mzdách. Prodejnu nejde nafouknout a lokomotivy jsem taky prodávat neuměl.
Jak jste se vůbec k podnikání s domácími potřebami dostal?
Dřív se tady v domě také prodávaly domácí potřeby, byl to státní podnik. V lednu 1968 jsem na prodejnu nastoupil jako učeň, postupně jsem se stal zástupcem vedoucího a pak i vedoucím prodejny. Když po revoluci začaly vyrůstat další obchody s levným zbožím a se sortimentem ze zahraničí, státní podnik jen horko těžko prodával věci, které měl v zásobách. A navíc nemohl sehnat vše, co zákazníci chtěli. Takže jsem se tehdy domluvil se svým šéfem, udělal jsem si živnost a v prodejně měl vlastní úsek. Tam jsem prodával všechno, na co ve státním podniku nedosáhli, a přebral jsem pod sebe dvě zaměstnankyně.
Zboží jste si sháněl sám?
Jezdil jsem třeba pro vrtačky do České Lípy, visací zámky do Rychnova nebo pro padesátku typů příborů do Moravské Třebové. Tehdy s favoritem zaplněným až po střechu. Jen díky kartonům mi vidličky nepadaly za krk. (smích). Sortiment byl poměrně úzký, ale lidé na něj už čekali.
Měl jste tedy žádanější obchod uvnitř jiné prodejny. Jak dlouho jste si takhle vycházeli vstříc?
Po roce to přestalo fungovat, takže jsem dům i celý podnik odkoupil a založil společnost s ručením omezeným. Jsem podnikatelem vlastně omylem. (smích) Víte, začít podnikat, to bylo dost spontánní rozhodnutí. Oproti tomu rozhodnout se, co s obchodem bude dál, to obnášelo spoustu hrůzných nocí.
Prodejna stojí na hlavní brněnské třídě, v Masarykově ulici. Vnímal jste vždy jako výhodu, že jste v centru města?
Zpočátku to opravdu výhodné bylo, asi prvních pět let. Pak přišly supermarkety, velká klimatizovaná obchodní centra. A řemeslníci jezdili tam. Má to souvislost i s pěší zónou. Proč by dneska řemeslník jezdil na Masarykovu? Nemá důvod a nové podmínky vjezdu do centra ho od toho spíš odradí. Systém modrých zón navíc zkomplikoval provoz i nám. Každému dodavateli dcera osobně vyřizovala povolení vjezdu. Jinak velkou konkurencí jsou také internetové obchody.
Ale prostory jste zvětšili i vy, přidali jste v roce 1998 dvě patra...
Ze sta metrů čtverečních jen v přízemní prodejně jsme se rázem rozšířili do tří podlaží na zhruba šestinásobek plochy. A tak to vlastně fungovalo až doteď.
Dokážete vyčíslit, kolik druhů zboží jste míval na skladě?
Určitě se nebudu plést, když řeknu, že to bývalo minimálně 25 tisíc položek. Ale víte co, od každého vrutu máte několik velikostí, různé typy hrnců, vařeček nebo mikrovlnek. V kovomatu jsme měli nástroje, nářadí, vodoinstalaci. Dole bylo nábytkové kování, zámky. Nejvíce zákazníky zajímalo hlavně kuchyňské zboží, které jsme měli rozšířené také o nabídku v poschodí, kde bylo značkové nádobí. Tam už nechodilo tolik lidí, takže prodavačky měly dost času všechno vysvětlit.
Lidé do vaší prodejny mířili právě také pro rady, jak něco opravit. Jste sám kutil?
Teď kutím hlavně v obchodě. Ale běžné práce, od přišroubování žárovky přes postavení fóliovníku na zahradě a prostříhání stromků až po zhotovení drobného kompostéru, to zvládnu. Samozřejmě nejsem elektrikář, neumím opravit myčku nebo troubu. Ale k mechanickým pracím nemám negativní postoj. Spíš mě udivuje, že někteří sousedé si i na sekání trávy volají firmu.
Co stojí za dlouholetým úspěchem podniku?
Určitě zaměstnanci. Znají dopodrobna zboží a umí poradit. Já jsem možná vytvořil podmínky, ale prodával jsem jen sporadicky. Jestli nějaká spokojenost zákazníků byla, tak díky prodavačkám. A za to jsem jim vděčný. Kolektiv jsme překulili ze státního podniku, pokračovali jsme v původní sestavě. A k dobré atmosféře dopomohly i pravidelné víkendové výlety. Většinou jsme to spojili s nějakou procházkou.
Cimrman o CimrmanoviBrněnský podnikatel díky shodě jména se slavným fiktivním vynálezcem a všeumělem Járou Cimrmanem zažívá řadu vtipných okamžiků. „Když člověk někam přijde, ostatní mu nevěří už při pozdravu,“ směje se. Byly však doby, kdy se takovým situacím snažil vyhýbat. „Svěrák se Smoljakem jméno nesmírně zpopularizovali. Možná mi to v podnikání i pomohlo, ale nikdy jsem se do té pozornosti nesnažil vtírat,“ ujišťuje. Se Zdeňkem Svěrákem se i osobně setkal. „Byl jsem rád, že jsme prohodili pár slov. Ale asi jsem to nedokázal docenit, protože zase tak velkým fanouškem nejsem. Každopádně jsou to borci, s divadlem dosáhli velkých věcí, já jsem jen hokynář,“ říká skromně. |
Když se ohlédnete, udělal byste něco jinak?
Já takto asi nepřemýšlím. Co je obchod? Služba. Sám za sebe jsem byl relativně spokojený a práce mě fakt bavila. Nikdy jsem nechtěl víc prodejen, chtěl jsem se věnovat jenom jedné. Možná jsem měl nějak reagovat na rostoucí supermarkety, ale to mě zase omezoval prostor a stavební řešení domu. Samoobsluha z toho udělat nešla. Upsal jsem se tomu, možná proto, že matka byla sice vyučená krejčová, ale celý život pracovala v obchodě. Můj otec, i když později v obchodě nepůsobil, se vyučil jako obchodník. Vzpomínám si, že mě jako asi jedenáctiletého brával na cesty k okruhu při Velké ceně Brna a prodávali jsme vstupenky.
Co máte naplánováno po definitivní zavíračce?
Až to tady všechno uklidíme, a prioritou je přízemní prostor, tak bych si rád vyjel na kole, zašel na procházku, občas si zahrál tenis. A teprve až na to bude síla, pustíme se do vyklízení patra, kde zatím necháme vybavení prodejny.
