Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Jednou jsem v katedrále potkala strašidlo, prozradila varhanice

  13:30aktualizováno  13:30
Jako malá holka hrávala ještě manželce geniálního Leoše Janáčka Zdeňce. Od sedmi let chodila Alena Štěpánková-Veselá na hodiny klavíru k Mistrově žačce Zdeňce Illnerové. Posléze piano vyměnila za varhany a ty se jí staly celoživotním osudem. A je to už pěkná řádka let. Známá česká varhanice v létě oslavila pětaosmdesátku.

Alena Veselá vyučuje na brněnské JAMU hru na varhany | foto: Otto Ballon Mierny, MAFRA

K významnému jubileu této vitalitou sršící ženy se v pondělí večer uskuteční v Besedním domě slavnostní koncert. Přestože budou hudebníci hrát zejména na její počest, sama oslavenkyně usedne za královský nástroj. A bude hrát chvíli svého nejzamilovanějšího autora - Johana Sebastiana Bacha.

Jak jste strávila léto, které vám přineslo to významné životní jubileum?
Byla jsem přizvána do poroty varhanní soutěže v nádherné francouzské katedrále v Chartres, která leží asi devadesát kilometrů jihozápadně od Paříže. V této jedné z největších gotických katedrál světa se už od sedmdesátých let koná významná soutěž varhanního umění. A já byla první Čech v historii tohoto klání, který usedl v porotě. To pro mne byla velká čest.

Katedrála v Chartres je veleslavný chrám a nejvýznamnější mariánská svatyně ve Francii. Jak na vás zapůsobila?
Je to možná nejkrásnější katedrála, kterou jsem kdy navštívila. A že jich bylo. Samotná soutěž je však pozoruhodná. Má dvě kategorie: interpretační a improvizační. V každém oboru se uděluje jen jedna hlavní cena a celý průběh je naprosto anonymní. Sedmičlenná porota vůbec nevidí hráče. Netuší, kdo právě hraje. Finále v katedrále je veřejné a hlasuje také publikum.

Jaké postavení mají u nás varhany v roce 2008? Je to třeba nedoceněný, opomíjený, nebo dokonce přeceňovaný nástroj?
Varhany jsou a zůstanou královským nástrojem. Za totality se na ně nahlíželo jako na chrámový nástroj a hráči byli často vystavení i riziku. Svým studentkám, které hrávaly na mších, jsem často radila, aby se na kůru raději zamykaly. Aby je nikdo neviděl a nechtěli je třeba vyhodit ze školy. Dnes je to rovnocenný nástroj všem ostatním. Zájem o varhanní koncerty je.

Jak jste se dostala k muzice?
Už od mládí jsem často hrávala s otcem čtyřručně. Hráli jsme z listu, a poznala jsem tak spoustu literatury od Mozarta až k Brahmsovi. Navíc můj strýc byl muzikolog. Byl velký přítel Vítězslava Nováka, Josefa Suka či Václava Talicha. Měli jsme s nimi až rodinné vztahy.

Ještě pět let poté, co jste se v Brně narodila, křižoval brněnské ulice Leoš Janáček. Bylo třeba toto veliké jméno nějak cítit v atmosféře Brna třicátých let, tedy krátce po jeho smrti v roce 1928?
Moje první učitelka klavíru Zdeňka Illnerová byla přímá žačka Janáčkovy varhanické školy. Často nám vyprávěla o studiu u Janáčka. Jednou jim zadal napsat fugu, a když to odevzdávali, tak všem "kratce" ostravsky řekl: To je hrozne. Byl prý velmi impulzivní muž i kantor. Pamatuju si Janáčkovu ženu Zdeňku, která byla důvěrná kamarádka Illnerové a chodila do jejích hodin. Slyšela mě často hrát. Brno si Janáčkovu velikost ve třicátých letech ještě neuvědomovalo. Bylo stále ještě moc lidí, kteří prostě nebyli schopni Janáčkově muzice vůbec rozumět.

Proč se z vás vůbec nestala pianistka a jak jste se dostala k varhanám?
Od malička jsem ráda sportovala. Hlavně lyže. Původně jsem chtěla jít studovat chemii. Byly však zavřeny vysoké školy. Otec mi doporučoval konzervatoř anebo nějakou knedlíkárnu, tedy dívčí školu. Jednou jsem ale byla na horách a potkala se s neteří hudebníka Michálka. Ona mě přesvědčila, abych mu šla zahrát, a on rozpoznal, že bych se hodila spíš na varhany.

Varhany jsou pro mnohé laiky synonymem Johanna Sebastiana Bacha. Je to i váš profesní guru?
Je to jednoznačně můj nejoblíbenější autor. Když někdo říká, že Bach je suchý, je to nesmysl. Stačí si zahrát jeho chorály a jste u čiré poezie. Mám však ráda i soudobou hudbu. Petra Ebena jsem hrála na všech zahraničních štacích. A Eben byl tajemstvím úspěchu. Všude spolehlivě zabíral. V Minneapolis jsem hrála světovou premiéru jeho Chorální fantazie. A ještě mám velice ráda Miroslava Kabeláče.

Na jaře jsme se setkali na brněnském Ústředním hřbitově při ukládání ostatků světoznámého klavíristy Rudolfa Firkušného, jehož kariéra doslova obletěla planetu. Vy jste místní patriotka, nebo se vám do světa nechtělo?
Jsem brněnský patriot, ale já přece často hrála i v zahraničí. Občas mně jako nestraničce něco zakázali a pak zase pustili. V Sovětském svazu měli o varhany velký zájem. A možná díky nějakým kulturním dohodám byli varhaníci tolerováni. Nikdy mne však nechtěli pustit s manželem a dcerou naráz.

A vy jste někdy uvažovala o emigraci nebo že byste prostě zůstala venku?
To mne nikdy nenapadlo. Brno je přece úžasné město k životu. Není tu tak rušno jak v Praze a člověk se tady může víc soustředit na práci. A tak nádherné okolí mají málokde.

Měla jste sólové recitály v nejprestižnějším evropském sále Royal Festival Hall v Londýně či v King's College v Cambridgi. To jsou síně, na které vzpomínáte nejraději?
Ráda spíš vzpomínám na hraní po katedrálách. Varhany potřebují dlouhý dozvuk. V Anglii jsem hrála ve dvě stě metrů dlouhé katedrále v Saint Albans Abbey. A tam jsem taky potkala strašidlo.

. Alena Veselá, varhanice

Narodila se 7. 7. 1923 v Brně. Docházela na hodiny klavíru k Janáčkově žačce Zdeňce Illnerové. Předpoklady pro varhanní hru rozpoznal u mladé pianistky profesor brněnské konzervatoře František Michálek. Účinkovala téměř ve všech zemích Evropy. Spojené státy americké projela od Minneapolisu po Los Angeles, koncertovala v kanadském Montrealu i za polárním kruhem v Norsku. Repertoár Aleny Veselé tvoří samozřejmě především dílo Johanna Sebastiana Bacha. Tři staré české varhanní koncerty provedla na historickém nástroji z roku 1725 v Lechovicích u Znojma. Vedla mezinárodní mistrovské kurzy české soudobé varhanní hudby ve Velké Británii, Německu, Norsku, Švédsku, USA a v Kanadě. V lednu 1990 byla Alena Veselá zvolena poprvé rektorkou JAMU, znovu pak o rok později a v roce 1994. Rektorský úřad zastávala celkem sedm let (jako jediná žena mezi svými kolegy). Působí v čele Spolku pro výstavbu nového koncertního sálu v Brně (Janáčkovo centrum). V roce 2001 převzala profesorka Alena Veselá Cenu města Brna.

Tak tedy hned sem s tou historkou, prosím...
Moji kamarádi už ji znají. Varhaník Peter Herfort mi dal obrovský klíč od katedrály. Říkal, že přes den nelze kvůli turistům zkoušet a navečer je tam mše. Že si prostě mohu ty Bachovy chorály, které na mém koncertě natáčela BBC, nacvičit jedině v noci. A že v tom kostele jsou jenom dobří duchové. Všechno tonulo v úplné tmě. Jen maličká lampička u varhan. Východ byl přes sakristii. Vtom jsem proti sobě uviděla postavu. Krve by se ve mně nedořezal. Šla jsem blíž a zjistila, že vedle dveří je velké zrcadlo. To strašidlo jsem byla já...

Houslisté se svým nástrojem doslova srostou. Varhaníci nemají doživotně jediný nástroj, dokonce je musí měnit. Nevadilo vám to střídání?
Vždyť to je přece naopak nezměrné dobrodružství. Každé varhany jsou jiné. Musíte poznat duši nástroje a ještě z něj dostat maximum.

Vy jste se stala první polistopadovou rektorkou Janáčkovy akademie múzických umění. A hned na celých sedm let. Co bylo nejtěžší? Jak na tu dobu vzpomínáte?
Bylo důležité obměnit a konsolidovat pedagogický sbor. Hlavně na dnešní divadelní fakultě to bylo hodně stranicky prorostlé. A taky bylo moc důležité získat nějaké nové budovy. Škola měla jediný dům na Komenského náměstí, a to ještě v dezolátním stavu. A to škola prosím třeba neměla sni svoji vlastní kolej. Ve studiu Marta běhali potkani. Byla jsem rektorkou, která byla pořád v cihlách. Získala jsem pro školu třeba tu krásnou budovu na Mozartově ulici.

S velkou vehemencí působíte v čele Spolku pro výstavbu nového koncertního sálu v Brně. Připomeňte, jaké je status quo, co se tohoto prostoru týče...
Jsem velmi smutná z toho, že se to tak velmi vleče. Už více než století je myšlenka na nový koncertní sál v Brně neustále opakována a připomínána. Je mi líto, když kolem vidím, že ostatní krajská města, která zdaleka nemají takový kulturní význam jako Brno, nás vesele předhánějí. Tak třeba Zlín. Velice pěknou koncertní síň rekonstruoval Hradec Králové. Vedení Českých Budějovic více než podporuje výstavbu nového sálu navrženého architektem Kaplickým. A Praha a Ostrava také usilují o nový koncertní sál.

A v čem je podle vás problém?
Nejde jen tak přešlapovat. Není fér srovnávat výstavbu sportovišť a koncertní síně. Je potřeba, aby se této myšlenky na radnici někdo chopil energicky. A ještě by se k tomu měl nějak postavit kraj. Pak je naděje získat i podporu státu či evropských fondů.

Alena Veselá vyučuje na brněnské JAMU hru na varhany

Kaplický Budějovickým navrhl svérázného rejnoka. Bylo by vám proti mysli třeba takové ultramoderní řešení s výhledem do otevřené přírody?
Místo, kde by v Brně sál měl stát, už je vybrané. Je to na parkovišti poblíž Besedního domu. To už by nebylo rozumné měnit. Je to v centru a snadno dostupné. Sál bude mít společné zázemí se sídlem filharmonie v Besedním domě. Důležité je připomenout, že návštěvníci koncertů klasické hudby nepatří mezi publikum, které by nové zařízení zdevastovalo... Každý ať si to přebere sám. Musíme si zvolit zastupitele, kteří mají pochopení pro kulturu.

Vraťme se k vám. Pokořila jste čtyřicet tatranských vrcholů, doposud lyžujete. Proboha, můžete mi prozradit, jak se lze stále držet v takové kondici?
Dělám jógu. Lyžování a horolezení mě bavilo od dětství. Letos jsem byla ještě na sjezdovce v Dolomitech. A za celý týden jsem ani jednou nespadla.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ilustrační snímek
Muž se před strážníky svlékl. Potom jim vyčetl, že je polonahý

V poutech v úterý ráno zamířil na záchytnou stanici sedmadvacetiletý muž, který se hádal s brněnskými strážníky kvůli svému ošacení. Sám se před nimi svlékl do...  celý článek

Plavecký bazén ve Znojmě.
Rodiče posílali peníze na plavání dětí, šly ale do trenérovy firmy

Peníze, které rodiče poslali do znojemského plaveckého oddílu, nešly za dětmi, ale do soukromé firmy jejich trenéra. Tomu teď hrozí trestní stíhání za...  celý článek

Ilustrační snímek.
Jak na povodně? Ani po 20 letech obce nezvládají krizovou komunikaci

Ani v době hromadných komunikačních technologií mnohé radnice nedokážou v případě pohromy efektivně oslovit své občany, natož třeba chataře. Obce ale narážejí...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.