Právě v brněnském zařízení Fondu ohrožených dětí se také obě děti začínaly postupně svěřovat s hrůzami, které prožily.
"Bývala jsem s nimi denně v kontaktu, doprovázela jsem je u výslechů, se svými prožitky a bolestmi se kluci často svěřovali právě mně," vzpomíná Pokorná.
"Jejich zážitky byly strašně silné, týrání a trápení mimořádné. A nejen proto je celý případ naprosto nesrovnatelný s jinými," vysvětluje někdejší šéfka Klokánku.
"Na oba kluky si vzpomenu téměř denně, byli opravdu moc stateční. Ráda bych se s nimi ještě viděla," dodává.
Na chlapce nezapomene ani pro to, co kauzu od počátku provázelo. Klokánek obléhali novináři, střídali se tam policisté, sociální pracovníci i kontroly z ministerstva práce a sociálních věcí.
Vše vyvrcholilo ve chvíli, kdy ze zařízení utekla třináctiletá Anička, kterou, jak později vyšlo najevo, hrála dospělá Barbora Škrlová.
"Vše bylo kombinované s tlaky z nejrůznějších stran, celá kauza byla nevídaně medializovaná, byl to mimořádný extrém. V Klokánku jsem tehdy i přespávala," líčí Pokorná.
"Poznala jsem ale i výjimečné lidi, kterým skutečně šlo o děti, třeba soudce nebo sociální pracovnici Romanu Kubíčkovou," dodává.
V kauze podle ní před odhalením týrání selhaly školy, sociální pracovníci i justice. I proto podle Pokorné návrat dětí k otci trval tak dlouho. "Všichni byli opatrní," dodala.