Tenhle třiačtyřicetiletý muž jako by měl patent na úspěch. Nejprve vybudoval basketbalové impérium v brněnských "Žabinách", nyní je jako manažer podepsán pod senzační medailovou sklizní českých biatlonistů na olympiádě v Soči.
"Myslím, že mám štěstí na lidi, to je to nejpodstatnější. A nynější úspěchy jsou hlavně výsledkem práce závodníků a trenérů, my bafuňáři jsme jen jejich servismany," říká otec čtyř dětí na terase svého stylového vinařství v Hnanicích u Znojma, kde podniká.
Jste rád znovu doma?
V Rusku jsme strávili úžasných třicet dní, které už se nikdy nemusí opakovat. Biatlonisté i lidé kolem tvoří výbornou partu, se kterou je radost pracovat. Ale už toho bylo dost, takže jsme se všichni těšili domů.
Funkcionáři medaile nedostávají, přivezl jste si aspoň nějaký suvenýr?
Chtěl jsem něco dovézt dětem, ale naše kufry zůstaly v Soči. Uvidím, jestli se mi vrátí. Ale pro mě jsou nejlepšími suvenýry vzpomínky. Jít z nuly na pět olympijských medailí je něco úžasného.
Co všechno se za tímto úspěchem skrývá?
Biatlon byl vždycky skromný sport a zůstane skromný i po olympiádě, o což se musíme postarat všichni okolo. Důležité bylo, že se česká federace rozhodla, že půjde do toho velkého sportu, bude ho sama dělat a organizovat. Díky tomu získala finance, aby mohla mnohem víc podporovat reprezentanty a členskou základnu. Úspěchy byly už dříve, akorát se neuměly zviditelnit. My jsme se postupně stali seriózními pořadateli velkých závodů, v roce 2010 se zformovali noví mladí reprezentační trenéři. Ale nejdůležitější jsou vždycky sportovci, kteří s trenéry vytvořili výbornou partu, a nemělo smysl, abychom do ní my, bafíci, zasahovali. My jsme tam jen od toho, abychom jim vytvářeli servis a hasili případné nepříjemnosti.
Jak takový servis vypadá? Co dělal Jiří Hamza v Soči?
Samozřejmě děvče pro všechno. To je role manažera kromě toho, že shání peníze a kryje závodníky před všelijakými tlaky. Ty byly extrémní, už od prosince se to začalo tlumit, protože hlavně na Gabrielu Soukalovou byl mediální i sponzorský tlak obrovský. V určité fázi jsme to kolem ní zavřeli, vyměnili jí telefony, úplně se omezily sponzorské aktivity a veškeré věci okolo. Mým hlavním úkolem je dávat nějaké myšlenky, sehnat na ně peníze a přesvědčit lidi. Ale nejsem na to sám. Já jsem v uvozovkách jen generální manažer, ale je nás tak málo, že každý víme, kde je naše role.
Ta zahrnuje i běhání s vysílačkou kolem trati, že?
To je nutnost. Bylo nás tam tak málo, že kdo měl ruce a nohy, ten se zapojil. A myslím, že je to tak dobře. Týmy, kde je lidí moc, podle mě zdaleka nejsou tak funkční. Náš tým a svaz žijí ve skromnosti, ale zároveň mají všechno, což je dobrá kombinace.
Proč jste se vlastně vedle basketbalu vrhnul na biatlon?
Já jsem ho zamlada dělal - v letním biatlonu jsem byl mistrem ČSSR - takže jsem se k němu v roce 2004 jen vrátil. Kluci mě předtím dva roky bombardovali, abych jim pomohl, což jsem na začátku z časových důvodů odmítl. Potom jsme koupili práva na Zlatou lyži v Novém Městě a začalo mi hlodat v hlavě, že bychom zkusili vybudovat areál. Někdy v roce 2004 jsme se s Vaškem Fiřtíkem (šéf českého biatlonu - pozn. aut.) poprvé potkali a řekli si, že bychom to zkusili.
Jako bývalý biatlonista byste tedy uměl „vybílit“ položku?
Občas si ještě jdeme picnout. Jsem rád, že jsem se plnohodnotně vrátil mezi svoje lidi, se kterými jsem dřív závodil. Moje role je tady jiná než v basketu, kde jsem musel každý den být deset hodin v pozoru v kanclu.
Dají se srovnat pocity po olympijském úspěchu s těmi po basketbalových triumfech?
Když jsme vyhráli mistrovství Evropy nebo s Žabinami Euroligu, tak to bylo srovnatelné, ale mám to trochu zkalené tím koncem. Tohoto úspěchu si vážím víc, protože to proběhlo ve větším klidu. Moje role v rámci týmu není tak dominantní, do jeho chodu se snažím zasahovat co nejmíň. V Žabinách i u basketbalového nároďáku ležela skoro veškerá zodpovědnost na mně s (trenérem) Honzou Bobrovským, protože všechny výsledky stály a padaly s našimi jmény. A nakonec jsme padli i my dva. Toho období v Žabinách si strašně vážím, ale jsem rád, že teď už jsem u biatlonu.
Pořád vás mrzí, jakým způsobem jste v roce 2010 basketbalovou scénu opustil?
K tomu už se nechci vracet. Ti, co tomu naházeli klacky pod nohy, vědí, proč jsem odešel. Někteří lidé v Brně ať si zametou před vlastním prahem, ale to je všechno, co k tomu řeknu. Dnes už to nikomu nepomůže, akorát to může někomu ublížit.
Jdete se ještě občas podívat na basketbal?
Od té doby jsem nebyl ani jednou. Je to smutné, ale je to tak. Basket mám rád, protože jsem v něm strávil půlku života, ale nechci na něj chodit i proto, abych nediskvalifikoval (dceru) Elišku, která v Žabinách hraje. A zadruhé si myslím, že si to musejí dělat po svém.
Bylo těžší vytvořit úspěšný basketbalový tým, nebo ten biatlonový?
Člověk to nikdy nevybuduje sám, vždycky musí poděkovat lidem kolem sebe. Tady to bylo lepší v tom, že jsme drželi daleko víc při sobě, zatímco v Žabinách jsme s Honzou byli takoví dva trosečníci proti všem. Teď, i když se občas pohádáme a řekneme si věci zostra, tak umíme vzít zpátečku. Víme, že je nás pět a půl a jinak to nejde.
Jaká teď český biatlon čeká budoucnost?
Dnes má obrovský potenciál a bude jeho vnitřním problémem, abychom ten úspěch zvládli. Musíme sehnat peníze a pokusit se je co nejlépe dostat do toho hnutí, aby s biatlonem mohla začít malá děcka, která o něj mají extrémní zájem. To bude stát obrovské peníze a nikde není psáno, že výsledek bude lepší než teď.
Jaké jste vůbec měli plány na samém začátku?
Chtěli jsme vybudovat světový areál a posunout biatlon vysoko. Že by někdy měl pět medailí na olympiádě, se nemohlo zdát nikomu.
Nebojíte se, že jste si nastavili laťku, co se bude těžko překonávat?
Bavili jsme se, že to budeme muset trošku přibrzdit, protože máme pocit, že už je přebiatlonováno. Ale až skončí sezona, tak se to trochu rozmělní. Družstva mužů i žen mají perspektivu a jsou v nich lidi, kteří přesně vědí, za čím jdou. Takhle poctivých sportovců jsem v životě moc nezažil. Aby Ondra (Moravec) získal medaili a dal si na oslavu jen dvě piva, to bylo z jeho strany hodně zodpovědné.
Vy jste si jich dal víc?
To je logické. Navíc jsme museli zapíjet každou medaili, takže se to sčítalo.
Může být z biatlonu masový sport?
Myslím, že supermasový sport z něj nikdy nebude. Už proto, že je závislý na materiálním vybavení, což je dost drahá záležitost. Ani v Německu není biatlon tak masový, jak se zdá, i když je to tam nejpopulárnější zimní sport. A takovou pozici můžeme mít taky, mezi těmi individuálními sporty už podle mě jedničkou jsme. Ale moc dobře si uvědomujeme, že po dobrých letech přijdou i ty slabší. Základ je, aby ty úspěchy nikomu nepomotaly hlavu a všichni jsme přistáli na zemi.
