Pravda, kdyby Cimrmani potřebovali nějakou všeobecně srozumitelnou zkratku pro vyjádření rigidní literární výchovy, která cpe krajně znechucené středoškolské počítačové generaci dřevní české literáty, těžko by si mohli vybrat vhodnější adepty.
I když se obávám, že drtivé většině absolventů škol v této republice neuvízne v hlavách z oné látky o mnoho víc než jazykově malebný název dvou literárních skupin, právě tahle skutečnost mi pomohla, když jsem se dceři snažila vysvětlit, proč se o ruchovcích a lumírovcích na školách stále učí - a něco málo by se o nich měla dozvědět i ona.
Je historie k ničemu?
Pomineme-li možnost, že by si dítko jednou přece jen vybralo za obor svého studia českou literaturu, zdánlivě jí ruchovci a lumírovci budou v budoucím životě na stejné kulové jako studentům technických a přírodovědných oborů. Ale ani u nich to není podle mého tak docela pravda.
. Na kafiDiář Jany Soukupové |
Vždycky znovu si to uvědomím po zhlédnutí dalších kousků americké filmové produkce, zejména posledních dvaceti let. Ta totiž pohříchu nemůže spoléhat na bohatě historicky podložený společný kulturní základ, nejen proto, že Spojené státy vznikly "z národů různých", přivandrovalých na území vyvražděných či na nejrůznější způsob zlikvidovaných původních indiánských kmenů.
Drahé americké filmy navíc už z komerčních důvodů koukají být (celo)světové, takže se zasvěcenými, společně srozumitelnými národními kulturními odkazy (kromě občasného hurá-amerikánství) ani počítat nehodlají. Včetně humoru na nich postaveného.
Myslím, že i tohle je důvod, proč mi americké filmy připadají poslední dobou pořád pitomější (vzdor vynaloženým finančním prostředkům a něco málo světlým výjimkám).
A proč jsou hodně nablblé i nejrůznější odvozeniny téhož, třeba odpolední (a večerní) mýdlové seriály pro hospodyňky v domácnosti. Pokud je vyrábíme už i sami, v první řadě jsme z nich opsali poučku, že se společným kulturním základem "seriálových sjížděčů" nemáme počítat.
Kameňáky a spol.
A vůbec: víra, že "co divák, to blb", jako by si i do našich končin klestila cestu kalibrem morových parametrů. Promítnu-li si v duchu, jak Trhala fialky dynamitem, nebo kusy Kameňáků, před kterými se v autobuse jedoucím den a půl k moři nebylo kam schovat, zase to tam je. Naprostá nevíra, že si publikum uchovalo v hlavě alespoň střípky všeobecného vzdělání, potažmo inteligence, potažmo zdravého rozumu.
Naopak bývalí pedagogové tvořící pro zmíněné Cimrmany nejspíš stále věří, že si čeští žáčci ruchovce a lumírovce pamatují. Stejně jako místo, kde hledat bláznivou Viktorku, kterého máje zval hrdliččin ku lásce hlas, co skuhrá Polednice a že za trochu lásky se chodí zásadně světa kraj a nikdy blíž.
Možná to vidím moc růžově, ale nejlepší české hry i filmy na našich společných vědomostech stavějí také. I svůj humor. A samy se pak stávají společným kulturním povědomím národa. Kam se odstěhoval Hliník nebo proč nemá Jaromír strkat vypálené sirky zpátky do krabičky, víme, myslím, skoro všichni.
