"Přál bych si, aby Kevina Dahlgrena Spojené státy vydaly našemu soudu. Chtěl bych se ho zeptat na jedinou věc. Proč to udělal?" říká Heřman a při rozhovoru se mu několikrát zalesknou slzy v očích.
Ačkoliv se známe dlouhá léta, tykáme si a víme o sobě navzájem hodně věcí, na něco je těžké se ptát i devět měsíců poté.
Vydání Dahlgrena do Česka může trvat rokyAdvokáti Kevina Dahlgrena, který je obviněný z loňské vraždy svých čtyř příbuzných v Brně-Ivanovicích, opět vyjádřili nesouhlas s jeho vydáním do Česka. Ve středu jim totiž vypršela lhůta pro další vyjádření ke stanovisku prokuratury, která Dahlgrenovo vydání doporučuje. Obhájci upozorňují zejména na to, že byl Dahlgren na letišti v USA zadržen bez důvodného podezření z vraždy. Všechny důkazy získané po tomto zadržení, mezi které patří například vzorky DNA, které prokazují Dahlgrenovu přítomnost na místě činu, jsou tudíž podle nich neplatné. Informoval o tom zpravodaj České televize v USA Martin Řezníček. Celý vydávací proces, jehož součástí je kromě soudů i americké ministerstvo zahraničí, může navíc podle Řezníčka trvat několik let. Nikoliv jen měsíců, jak se dosud spekulovalo. "Když se sečtou všechny různé lhůty pro různá odvolání, mohou to být dva až tři roky," uvedl ve čtvrtek Řezníček. Důvodem je podle něj složitost vydávacího procesu. Pokud USA Dahlgrena české justici nevydají, v Americe souzen nebude. |
Jak dlouho jsi rodinu znal?
Martina, otce rodiny, od roku 1981. Hráli jsme spolu v různých kapelách. Asi rok nebo dva jsem ho lákal do Ukulele Orchestra, až jednou přišli s Filipem (synem - pozn. red.) na náš koncert, druhý den si sami přinesli ukulele a začali s námi hned hrát. Byli v kapele přes rok a byli to strašní tahouni, kapele se začalo hodně dařit. Bylo to takové to kamarádství, kdy se s někým nevidíš deset patnáct let a pak, když se potkáte, tak plynule navážete rozhovor tam, kde jste skončili.
Ty ses kamarádil s celou rodinou, že?
Pamatuju, když Martin s Vikinou (jeho žena, pozn. red.) spolu začínali chodit a oba dva kluky jako miminka.
Jací to byli lidé?
Martin byl hrozně veselý člověk, díky práci v zahraničí vydělával slušné peníze. Měl svoje krédo: Postavil jsem tak velký dům, aby k nám mohli všichni přátelé chodit na návštěvu. A taky tam pořád někdo byl. Hrálo se a zpívalo, měli hodně kamarádů, byli otevření, společenští, ale ne okázalí, nepovyšovali se. Oba dva kluci byli talentovaní a dobří muzikanti.
Máš nějaké vysvětlení, proč museli zemřít?
Mluvil jsem s mnoha odborníky. A zřejmě musíme brát v potaz, že pachatel má nějakou psychickou nemoc, podle některých projevů možná paranoidní schizofrenii. Ale u takového násilí vždycky musí být nějaký spouštěcí moment. Podle odborníků to mohla být závist.
Závist?
Ano. Ale ne, pokud jde o materiální věci. Představ si, že přijedeš poprvé v životě z Ameriky do Evropy do rodiny, kde se doma hraje bigbít, povídá se, je tam veselo, víceméně permanentní večírek. Kevin přišel z velmi bohaté, ale absolutně nefunkční rodiny, nezažil to štěstí, které najednou viděl. I když jsou to jen spekulace, mohl to být spouštěč. V Americe se mu vlastně rozpadl život, odešel ze školy, nevzali ho do armády, rozešla se s ním holka, zůstal nějak ve vzduchoprázdnu. Protože komunikoval s rodinou z Brna, tak mu nezávazně nabídli, jestli by nechtěl přijet, že by ho dali dohromady s kluky, aby přišel na jiné myšlenky. A on hned sednul na letadlo a najednou jim zavolal, že je ve Vídni na letišti. Martin byl celkem naštvaný, že přijel tak narychlo.
Tragédie v Ivanovicích
|
Ty sám jsi ho potkával obden. Když se na to teď podíváš s odstupem, naznačovalo něco, že by dokázal spáchat takový zločin?
Poprvé jsem ho viděl tři hodiny poté, co přiletěl. Všichni z kapely se ho ujali a provázeli ho. Byl to normální dvacetiletý kluk, který chodil v mikině. Jediné, co bylo zvláštní, že si pořád dával na hlavu kapuci a zase ji sundával. Chodil na koncerty a zkoušky, byl s námi skoro pořád, hrál na kytaru a zpíval. Na mě působil velmi příjemným dojmem, je to pěkný chlap, hodně se líbil holkám, chodil tancovat a do posilovny. Učil angličtinu, měl domluvené místo lektora na jazykové škole.
Pokud to je, jak říkáš, mohla rodina nebo přátelé vůbec nějak vytušit, že na ně hodlá zaútočit?
My jsme s nimi samozřejmě nebyli pořád, takže nevíme, jestli tam byl nějaký problém. Všichni se chovali normálně. Jenom Vikina od té doby, co přijel, najednou začala postonávat, bolívala ji hlava, jako by se stáhla do sebe, držela se stranou. Možná díky ženské intuici něco tušila, ale to jsou jen dohady.
Jak ses dozvěděl, co se rodině přihodilo?
Našli je naši společní přátelé z kapely, kteří bydlí ve stejné ulici. Nikdo z rodiny se celý den neozýval, i když byli domluvení, že se staví. Přišlo jim to divné a šli se večer podívat k domu. Uviděli kouř z garáže, volali hned hasiče a začali hasit vodou z bazénu. Když vešli do domu, našli je. Druhý den v půl osmé ráno mi to volal kolega z kapely. V osm volali první novináři. A do večera jsem měl šedesát osm telefonátů. S nikým jsme ale nechtěli mluvit a přiživovat to, byli jsme všichni v šoku.
Podle těch faktů, které se objevily na veřejnosti, zabíjel pachatel rodinu jednoho po druhém. Ale poštovní doručovatelku a paní na úklid nechal být. Jak je možné, že přemohl dva dospělé vysoké muže?
To nevím a ani nechci mluvit o podrobnostech, protože policie to má podle stop přesně zdokumentované. Sami kriminalisté říkali, že se s takovou brutalitou ještě nesetkali. Nejde o to, co s nimi dělal. Jde o to, že nejsou.
Tvoje první pocity poté, co ses to dozvěděl, byly asi dost pomstychtivé, že?
Samozřejmě, že ano. Ale každý z nás to nesl jinak. Někdo se stáhl do sebe, jiný skončil na lécích nebo u psychologa, další se to snažil vytěsnit a někdo naopak potřeboval být mezi lidmi. Ten první náraz odezněl až teď, v novém roce.
Když jsme spolu mluvili loni v létě, říkal jsi, že ani moc nestojíš o to, aby pravděpodobného vraha Spojené státy vydaly do Česka, protože to obětem životy stejně nevrátí. Myslíš si to pořád?
Chtěl bych, aby ho vydali našemu soudu. A to kvůli jedné věci. Aby řekl, proč to udělal, to jediné nevíme. I kdyby se ukázalo, že má nějakou psychickou chorobu a nešel by do vězení, určitě by zůstal v detenčním ústavu, kde může být i doživotně. A pokud by jej Spojené státy nevydaly, stejně by nemohl vytáhnout paty ze země, protože by byl tak jako tak odsouzený v nepřítomnosti a byl by na něj vydaný mezinárodní zatykač. Takže jakmile by opustil Ameriku, kdykoliv by ho mohla zatknout policie. Osobně bych nechtěl být tím soudcem, který ho pustí ven z vězení. Protože pustit si do země nepotrestaného čtyřnásobného vraha, který je duševně chorý a může to kdykoliv udělat znova, to není jenom tak. Ale na druhou stranu je to jejich věc.
Vy spolu v kapele trávíte hodně času. Jak jste prožívali období po pohřbu?
Asi tři týdny jsme uvažovali, že přestaneme hrát. Nakonec jsme se rozhodli, že se na to nevykašleme. Ale všichni čtyři nám chybí každý den. Celé je to úplně nesmyslné. Člověk se smíří s autonehodou, nešťastnou náhodou, afektem nebo alkoholem, ale s takovou zlobou a nenávistí se nikdy nesmíříš. Všichni držíme pohromadě, pořád se scházíme a jsme spolu, z kapely se stal takový klan. Vzpomínkám nemá smysl se bránit. Ale teď prožíváme spíš pietu a bolest než zlobu.
