Ilustrační foto

Ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Když musíme vybrat životní žumpu

  • 0
NA KAFI - Zeleň a jarní sluníčko nejsou pořád ještě v dohledu, chřipka a ekonomická krize číhají naopak setrvale v záloze a se sněhem se to má každý den jinak, převážně nespolehlivě.

Navíc, jak říkala moje babička, pámbů většinou s..e na jednu hromadu, takže když už vám naservíruje pořádný šťouchanec pod žebra zleva, přidá jich pár ještě z druhé strany, abyste viděli, že na vás právě přišla řada při vybírání životní senkrovny (žumpy).

na kafi

Diář Jany Soukupové

U nás v rodině se nikdy moc nenosila depka ani hýčkání vlastních bolístek, ale když vám v den padesátých narozenin umře tatínek, o pár týdnů později vlak zajede vyhýčkaného milovaného kocoura a přidá se ještě něco dalších nicotností k lepšímu umoření osla, poklesne v kolenou i hrdopyšnější silačka.

Nicméně se pokusím nezahrnout čtenáře tohoto Kafe tunou vlastního hnoje, ale naopak vylíčit něco světlých chvilek, za které i v dobách temnějších vděčím svému okolí.

Především jsem si paradoxně uvědomila, že se moje děti nenarodily jen proto, aby kašlaly na školu, vytáčely mne tím, jak jsou mi podobné, a babraly si život způsobem, o kterém už hezkých pár let vím, k jakým koncům vede (zhusta z vlastní nesdělitelné zkušenosti).

Ve zvlášť výživných okamžicích jako by potomci zapomněli, že je občas kruší pouhá existence jejich bláznivé matky, vytáhli odkudsi slušnou hrst navoněných cukrlátek a dokázali přebít hořkou chuť i příslušný odér mého momentálního životního reterátu.

Zjistila jsem taky, že vymetám-li v srdci pravidelně místečko pro své přátele, opravdu je tam v patřičných momentech najdu. Navíc s receptem, který na mě zabírá. Tak mě přítel Achab nakonec přes slzy rozesmál poznámkou, že by ho fakt zajímalo, jak unesu všechnu tu radost, co se na mě už někde chystá, a jen doufá, že to nebude až ta šťavnatá kýta z leviatana nasoleného pro hostinu všech spravedlivých na onom světě.

Kamarádka Milena mi posloužila kouzelnou větou o kocourovi, který zemřel hrdinskou smrtí, protože na tu blížící se lokomotivu určitě prskal a ježil hřbet a vyhrožoval jí, jen holt byla silnější. Navíc se s ní shodnu, že bolesti se nemá uhýbat. Zkrotíme ji, jen když si ji do mrtě vyžereme, necháme v sobě vyhnisat a vyplavit.

Vůbec se zdá, že když je člověk opravdu potřebuje slyšet, dočká se pravých slov jak od přítelkyň utahaných vlastními životními parakotouly, tak od pracovně vytížených kolegů. Dokonce i vlastní rodina zafunguje na čas jako podpůrný spolek, který jako by jindy neřešil vzájemné animozity a skříňové kostlivce.

Nakonec se člověk začne mátořit k opačnému úhlu pohledu. Uvědomí si, že tatínek nemusel (moc by nechtěl) umírat pomalu někde někomu na obtíž, ale odešel tak, abychom si ho pamatovali jako statečného člověka s vlastní laskavou důstojností. A můj krásný chundelatý kočičák umřel v plné síle a zdraví tak rychle, že ho nejspíš nestačilo vůbec nic zabolet.

Navíc jsme ho na těch kolejích ještě tentýž den našli, takže jsme mohli zvířátko osobně pohřbít a netrápili se týdny nebo měsíce otázkou, kam zmizel nebo co hrozného se mu kde děje.

Pomaličku polehoučku vítězí vědomí, že se nakonec asi zase dočkáme jara, děti o kousek povyrostou, něco hezkého si přečteme, natrefíme na slušný film nebo divadelní představení a dojdeme se nadechnout trošky čerstvého vzduchu i klidu a míru někam k vodě, na kopec nebo mezi stromy.

Takže do senkrovny už to zase může začít padat.