Křópalovy glosy vycházely nejdřív písemně, oba pak vystupovali v rozhlase i na jevišti a Křópal hrál i ve slavných barrandovských filmech.
"A jož sem viděl v docho, jak mě vezó pod drn. Jak za mó trohló dó cely Břochovane a cely Brno a pofňokávajó, jak Marejána nad mém hrobem lamentoje: Matějo, Matějo, vestrč z hrobo to tvó hlavičko a podé mně svó ročečko! Jak pan direchtór spóštijó řeč: Mili zlati! Omřele nám stréc. Znamenité stréc! Matěj Křópal - (fňok) - bele toze faň člověk - (fňok, fňok) - má úcta, dál to nende! A opocovale si slzama zalité cvikr."
Tuhle milou hanáčtinu si mohli čtenáři vychutnat na Štědrý den roku 1921 v časopise Národního divadla Brno, který od října 1920 vycházel z iniciativy dramatika Václava Štecha pod názvem Divadelní šepty. Od ledna 1921 tu čtenáři nacházeli víceméně pravidelně bodré komentáře "o brněnským i jiným divadle" od svérázné imaginární postavičky stréčka Matěje Křópala z Břochovan.
Jejím autorem byl ve skutečnosti oblíbený sólista brněnské opery Valentin Šindler (1885 -1957), rodák z hanácké Choliny u Litovle.
Křópalovi v éteru i na divadle
Popularita stréčka rostla od roku 1924 geometrickou řadou, zvlášť když i v brněnském rozhlase začal naživo komentovat svými prostými a politikou nezatíženými úvahami okolní dění.
Časem ke stréčkovi přibyl ještě jeho povedený synovec Jozéfek Melhoba ztvárněný Valentinovým o osm let mladším bratrem Václavem Šindlerem (1893 - 1952).
"Postavička osmiletého Jozéfka se přitom zrodila čistě náhodou při silvestrovském vysílání roku 1925, kdy Václav Šindler vyslal do éteru dětský hlásek jako konipásek, jímž "zalepil desetiminutovou ďuznu" v programu, a zachránil tak dalším rozhlasákům i posluchačům sváteční večer," dosvědčuje ve svémvzpomínání na rozhlasovou kariéru obou bratrů "rozhlasák" Vladislav Kulhavý.
Ten také na internetové stránky rozhlasu umístil půvabnou ukázku (poslechněte si - zde) z rozhlasového vystoupení obou bratrů. Jozéfek Melhoba v ní loudí na stréčkovi Křópalovi "korono" na pamlsek.
Oba bratři se velmi rychle stali zejména v Brně skutečnými hvězdami. Jejich popularitu utvrdilo pak od září 1926 ještě divadlo. V Brně tehdy působící herec a pozdější filmový milovník Oldřich Nový s Vilémem Skochem a Antonínem Kinclem jim totiž v barvité "revui o třiceti obrazech" Z Brna do Brna přiřkli roli svérázných průvodců.
"Cílem tohoto dobově oblíbeného útvaru byla barvitá podívaná prostřednictvím cesty odněkud někam (nejlépe exotickými kraji), která umožňovala předvádět různé kostýmy, dekorace, scénické efekty i efektní vystoupení tančících girls a boys," vysvětluje tento útvar archivářka Národního divadla Brno Jitka Nováková.
Z Brna do Brna se hrálo v brněnském divadle Na hradbách po šest let, stále před vyprodaným hledištěm. Především zásluhou zemitých Hanáků dosáhla hra celkem sta devíti repríz.
Bratři zpěváci
Jak Valentin Šindler, tak jeho bratr Václav působili zároveň jako oceňovaní sóloví operní zpěváci. "Byli celkem čtyři bratři a tři z nich se vydali na pěveckou dráhu," zjistil redaktor Československého rozhlasu Gabriel Gassel, který o bratrech Šindlerových připravil několik pořadů.
"Jejich otec byl choliňský hostinský a obchodník. Hlas nejstaršího Valentina se na fonoválečcích a gramodeskách objevuje už před vznikemČeskoslovenské republiky. Na nich i těch pozdějších nalezneme nahrávky operních árií, operetních popěvků, národních písniček, humoristických výstupů i populárních šlágrů," objevili v archivech rozhlasoví redaktoři.
Pozdější stréček Křópal, tedy Valentin Šindler, se původně, už počátkem 20. století, chystal na dráhu duchovního. Připravoval se na ni při bohosloveckých studiích v Olomouci.
V tamním semináři však zároveň dirigoval sbor svých kolegů. Tam ho potkal tehdejší slavný dirigent a skladatel Karel Kovařovic. A ten ho nasměroval k opernímu zpěvu. Místo knězem se tedy Valentin Šindler stal už před první světovou válkou řádným členem Národního divadla v Praze, odkud přešel jako často využívaný sólista do brněnského Národního divadla.
Mladší bratr Antonín byl lyrickým tenorem a zpíval také v Brně. Odtud přešel do královské opery v Bělehradě a působil i na mnoha dalších scénách. Po válce vyučoval také na brněnské Janáčkově akademii. Další bratr Václav (tedy Jozéfek Melhoba) byl nejmladší ze Šindlerovic bratrů. Svou pěveckou dráhu nastartoval v Ostravě a pak se coby buffo-tenor uplatnil u Městského divadla v Brně.
U jeho hrobu na hlavní tepně brněnského centrálního hřbitova (kousek od hlavního vchodu z Vídeňské) se pokaždé s dojetím i vděčností zastavovala má babička coby věrná posluchačka Melhobových a Křópalových výstupů. "Jozéfek" umřel v necelých šedesáti letech. 30. července 1952 ho smrt zastihla přímo uprostřed estrádního výstupu na brněnském výstavišti.
Postavičky rodiny Křópalů dosáhly ovšem i celorepublikové slávy, zvláště když stréčka Křópala obsadili do prvorepublikových českých filmů. Při estrádních i jiných vystoupeních se ke dvojici bratrů přidala ještě tetka Křópalka. Dlouhá léta ji představovala Ludmila Janulíková, na počátku krátce také Antonie Košnerová. Trojice vytvořila přes šedesát rozhlasových pořadů, vystupovala v řadě divadelních programů a na mnoha estrádách.
Loutky, Radost
O veliké popularitě trojice svědčí i to, že se její postavičky staly předlohou pro loutky, které podle návrhu Ondřeje Sekory vyráběla loutkářská firma Jana a Elišky Králových.
Valentin a Václav Šindlerovi se navíc zapsali do dějin brněnského divadelnictví. Založili totiž prapůvodní Loutkové divadlo Radost. To hrálo od roku 1929 v královopolské Husovické dvoraně. Na loutkové podobě "křópalovských" revuí spolupracoval rovněž výtvarník Sekora, Kašpárka si zde zahrál i slavný herec Karel Höger, tehdy ovšem působící ještě jako učitel v Lomnici na Tišnovsku.
Další revue, lidové hry, povídky a také knížku hanáckých humoresek Plkačke a jedno drohy napsal už sám Valentin Šindler. Ten se také po posledním uvedení revue Z Brna do Brna přesunul na několik let do Prahy. Vystupoval v Malé operetě na Vinohradech. Kusy jako Křópal detektivem, Křópal amorkem, Křópal biletářem a další ho natolik proslavily, že se mezi válkami především z něho stal celonárodní fenomén.
"I když šlo vlastně jen o rozvinuté vtipy ozvláštněné hanáckým dialektem, mezi Valentinem a diváky nebo posluchači vznikala úžasná vazba, takže mu lidé posílali příhody, které se staly u nich v obci nebo městě. Valentin Šindler tak nashromáždil velký archiv působivých a veselých příběhů, příhod a vtipů z celé Hané," zjistil publicista Boleslav Navrátil.
Filmová kariéra
Jako stréček Křópal vystoupil Valentin Šindler i ve filmu. Dobráckého školníka hovořícího hanáckým nářečím si zahrál roku 1932 ve filmu Kantor ideál režírovaném Martinem Fričem.
O dva roky později coby Křópal hrál a zpíval ve zfilmované "moravské" operetě Vlastislava Antonína Viplera Na Svatém Kopečku. Jako hospodář Křópal na hanáckém gruntu se objevil ovšem už roku 1930, tehdy ještě v posledním němém filmu režiséra Friče Vše pro lásku. Filmový materiál tohoto snímku se dnes bohužel pokládá za ztracený.
Vystupování rodiny Křópalů ukončil definitivně až skon Jozéfka - Václava Šindlera v roce 1952.
