Na konci dubna 1945 sice na město z ruských letounů padlo pár pum, ale mrtví po nich nezůstali. To se změnilo 5. května.
Dílem kvůli náhodě – nefungovala elektřina a sirény mlčely. Nálet byl náhlý.
„Byla to sobota, lidé byli kvůli nákupům v ulicích. Pak začalo bombardování a na dlažbě náhle leželi mrtví a těžce zranění,“ vzpomíná Jaroslava Kovaříková. Pumy ruští letci nasměrovali k náměstí, kde viděli srocení lidí a to jim připadlo podezřelé. Jenže se tu odehrával výprodej. Na místě zůstalo devět mrtvých, nejmladšímu Jiřímu Otoupalovi bylo jen 14 let.
„Bylo tam i několik těžce raněných, jeden z nich byl můj kolega Josef Dvořáček, ten měl vážně smůlu. Za války byl totálně nasazený v Rakousku, když se to chýlilo ke konci a byla bombardovaná Vídeň, týden šel pěšky domů do Valchova, najedl se, vykoupal, tři dny spal. Pak šel k holiči nad náměstí, přesně ve chvíli, kdy tam dopadly bomby. Přišel o nohu a kvůli vážnému zranění na krku dlouho nebylo jisté, jestli bude žít,“ popisuje paradoxní osud pětasedmdesátiletá pamětnice.
Němci utíkali, ale civilisté ušetřeni nebyli
Sama také unikla smrti jen o vlásek. S maminkou a sestrou se schovávaly ve Vratíkově, 7. května pak u sousedů, a to jim zachránilo život. Ustupující Němci totiž přímo před jejich domem vyhodili do vzduchu vlastní dělo a dům poničili.
„Němci tehdy utíkali na všechny strany, na kolech, na koních, s kanónama, Boskovice se kvůli zátarasům na všech přístupových cestách úplně ucpaly. Tchánovi jeden voják říkal, že vůbec netuší, kde jsou,“ vysvětluje Kovaříková, dnes členka Spolku přátel Boskovic.
Dramatické okamžiky ale lidé na začátku května 1945 prožívali i v okolí. Blansko bylo poničené mohutným bombardováním z 25. dubna, od té doby ale náletů ruských letců přibývalo, fronta se přibližovala od Brna i od Vyškova. Němci utíkali před Rudou armádou. Jenže ušetřeni nebyli ani civilisté.
„Ten nálet na začátku května byl to nejhorší, co jsem zažil. Byli jsme schovaní ve sklepě, děti tam zalezly pod lavici, ženský křičely a volaly Panenku Marii,“ vzpomíná třiaosmdesátiletý Miloslav Hrubý.
Jeho rodině v roce 1942 Němci zabavili dům a Hrubí se museli vystěhovat.
Hrůzných chvil zažil ale více, třeba když po válce v lese objevil zahrabané tělo spolužákova bratra a jeho kamaráda. „Byli nasazení v Reichu, pak utekli a zůstali v lese jako partyzáni. Jenže Němci, když ustupovali, vyhlásili v noci ze 7. na 8. května zákaz vycházení a hromadně utíkali. Kdo byl venku, toho zastřelili. Kluci se schovávali v lese a nevěděli o tom. Jenže po válce si všichni mysleli, že odjeli s ruskými vojáky, jak plánovali. Našli jsme je, až když jsme procházeli zákopy a hledali munici a zbraně,“ popisuje pohnutě Hrubý.
Destrukční oddíly chtěly zlikvidovat most u Ježkovy továrny
Most vedoucí k jeho domu sice Němci zničili, mina, kterou nastražili uvnitř stavení ale selhala a nevybuchla. Většina sousedů takové štěstí neměla. Němci ničili, co mohli.
Továrnu v Adamově, kde byla válečná výroba, rozbombardovali. Odpalovali vlastní techniku, kterou už neměli jak vzít s sebou. Ničili domy, hlavně ale do vzduchu vyhazovali všechny mosty, aby ztížili postup svým pronásledovatelům.
Utrpení skončilo až 9. května. To už byly v Blansku jen destrukční německé oddíly, které podminovaly a před jedenáctou dopoledne zničily oba zánovní železobetonové mosty přes Svitavu, u hlavního nádraží i u vlakové zastávky ve městě.
Původně chtěly zlikvidovat i železný příhradový most u Ježkovy továrny, ten ale zachránil místní Karel Musil. K mostu se připlížil a odstranil dvě nálože připravené k odpálení.
„Šly jsme zrovna s maminkou pěšky do Blanska koupit boty, když se ozvaly rány a výbuchy. Musely jsme se vrátit. Do povětří tehdy vyhodili i most u dnešní slévárny. Kousek od něj bydleli Pokladníkovi a měli zrovna malou Zdeničku v kočárku na dvoře. Kus mostu prorazil střechu kočárku a spadl jí vedle hlavy,“ vzpomíná čtyřiaosmdesátiletá Anna Boudová z Lažánek.
Spolu s dalšími sousedy se na sklonku války ukrývala před bombami déle než týden v jeskyni.
