Tři hodiny dlouhé představení se pro mne ve druhé půlce stalo zážitkem skoro k nepřečkání. Ne že by to byla taková nuda - i když ta bohužel taky - ale hlavně jsem se cítila trapně, styděla se za autory a litovala dobré herce a tanečníky.
Že je hra křečovitě patetická, na to jsem mohla být u původní autorské tvorby zmíněné dvojice vcelku připravená, velké a smrtelně vážně pronášené pravdy hlásá totiž Stanislav Moša z jeviště ve svých kusech pravidelně. Ale vždycky znovu zapomenu, jak hloupoučkými texty dialogů i písní tak činí. A to je pro člověka zacházejícího hlavně se slovem skutečné utrpení.
Přitom výprava je skvostná, choreografie a herecké, pěvecké i taneční výkony standardně ucházející, technické zázemí dechberoucí - ale tím víc v té draze zaplacené nádheře vyniká chudičká myšlenková výbava celého příběhu i prvoplánové a prostince přímočaré "výchovné" sdělení.
Špičkový manažer, špatný autor
Vím, že celý obsáhlý autorský tým bude má slova vnímat jako nespravedlivě tvrdá, ale já se obávám, že pro ně už skutečně nazrál čas. Městské divadlo Brno je komerčně - to jest divácky - velmi úspěšné. Stanislav Moša jako špičkový manažer (kterým bez nejmenší pochyby opravdu je) dokázal pro svou scénu nejen sehnat peníze, ale zajistit "svým lidem" takové podmínky a takový ohlas u diváků, že zde pravidelně pěstí ty, kteří si odnášejí Ceny Thálie (a pak mu občas nevděčně prchnou do Prahy ozdobit obsazení nejednoho nekonečného televizního seriálu).
O to obdivuhodnější je, že Mošova líheň talentů nevysychá, a dokonce i staří herečtí bardi ze sebe po letech normalizačního hudlaření dostávají netušené výkony.
O co je však Moša lepší ředitel, o to horší je bohužel autor. A navíc mu to už léta nikdo není schopen říct, protože Brno je jednak malé - ale hlavně se to člověku jaksi příčí, když nepůvodní věci (s opravdu dobrým příběhem a scénářem) dokáže zdejší scéna (a také sám Moša jako režisér) vyprodukovat na světové úrovni, jíž pak okouzluje i jeviště v jiných částech světa.
Tenhle problém znám ale i z jiných sfér umění: lidé, kteří jsou v oblasti kumštu úžasnými manažery, v sobě velmi často pocítí palčivou potřebu dokázat, že jsou i respektovatelnými tvůrci. A občas to je docela škoda.
Kumštýř se z manažera nenarodí
Nejenže "básníků je jak zrzavých veverek" - a opravdu dobrých uměleckých manažerů poskrovnu, hlavně však kumštýře ze sebe nikdo manažerskou šikovností nevykřeše (a pokud se chce vyslovovat k opravdu "zásadním" věcem, vynikne to ještě zřetelněji) - a pak člověku přijde líto vynaložených peněz, energie a dobré pověsti skvělého divadelního organizátora, kterému na konci vlažného premiérového potlesku jakýsi nešťastník uprostřed hlediště máváním rukama "zvedal" do děkovného stoje spatného rozpačité premiérové publikum.
A to už mne hanba za všecky a všechno okolo opravdu fackovala.
