Ale udělali atmosféru za trojnásobek. "Už v Polsku jsem si všiml, že tam mají jednoho, který je ke hřišti otočený zády, a ten je diriguje megafonem. Basketbal ho asi ani moc nezajímá, moc se na něj nedívá," všiml si trenér brněnských hráček Jan Bobrovský.
Transparenty, šály, bubny, ruce a hlavně hlasivky. To jsou nejdůležitější potřeby krakovských věrných.
"Oni povzbuzují celý zápas. I když jsme vedli o hodně, tak nepolevili, pořád křičí nebo něco zpívají," vyprávěl Bobrovský už po utkání v Polsku.
A tuhle pověst potvrdili hostující příznivci i na horní tribuně v Rosničce, kterou zcela zaplnili.
Když zhaslo světlo
Od začátku se dali do "práce". A z konceptu je nevyvedly ani dvě nechtěné pauzy, kdy vypadly pojistky, zhaslo světlo a muselo se čekat. Možná právě naopak. Náhodný chodec procházející kolem haly by neměl podle hluku šanci poznat, že se nehraje a čeká se, až se zase bude svítit.
Utkání skončilo. Domácí vyhráli o patnáct bodů, přesto ti, kteří zůstali v hale nejdéle, byli právě Poláci. A při rozhovorech bylo nutné na hráčky křičet, aby bylo v té vřavě vůbec slyšet.
"V tomhle jsou skvělí. Vidíte, že prohráli, ale fandí pořád. Sice neznám fanoušky všech družstev v Evropské lize, ale oni jsou nejlepší," zvyšovala hlas do diktafonu hráčka Eva Vítečková.
A aby toho nebylo málo, ještě před halou vytáhli bengálské ohně a k tomu si hlasitě prozpěvovali do ztichlých Žabovřesk. Což možná člověka neznalého poměrů a zvyklého na novinové zprávy o polských chuligánech z fotbalových stadionů překvapí.
"Vůbec z nich nejde strach, jsou příjemní, nedělají žádné problémy," všimla si Vítečková, což potvrzuje i brněnský kouč, který o divácích rozprávěl v Polsku s tamějším klubovým prezidentem.
"Ptal jsem se, jestli přijedou do Brna s nějakým policejním doprovodem, a on mě ubezpečil, že to není potřeba, že se nic nestane. Že v jejich hale stačí čtyři lidi, kteří to tam organizují," vypráví Bobrovský.
A měl pravdu. Kromě hluku, který ke sportovnímu utkání patří, Brňané nic nezaznamenali. A Žabovřesky mohly jít bez obav spát.
