Kam se chodili osvěžovat Brňané v minulosti? A nejen osvěžovat v parných letních dnech, nýbrž i umývat, protože vlastní soukromé koupelny nebyly dřív vůbec samozřejmé. O tom vypráví kniha z nakladatelství Josef Filip.
A četnými fotografiemi také dokládá, že o bazény či koupání byl v Brně skutečně velký zájem. Někdy v nich bylo opravdu husto. A to na tom Brno bylo s koupacími možnostmi vzhledem k tehdejšímu počtu obyvatel patrně lépe než dnes.
První zmínky o brněnských lázních jsou opravdu letité. „Nejstarší historické prameny se zmiňují o říčních lázních na Ponavě na Cejlu roku 1340 a o lázních ve vnitřním městě roku 1344 na místě domu v České ulici číslo 2 – šlo o lázně Alba Stuba,“ dokládá autor knihy Vladimír Filip.
A uvádí i další: koupaliště na městském potoce pod Špilberkem, lázně před Veselou branou a také lázeňský dům u Mlýnského náhonu před Židovskou branou v místě dnešního začátku Masarykovy ulice, ke kterému po roce 1344 přibyly ještě dva další.
Slavné lázně mistra Adama zpustošili lidé z městské rady
Lázně na Svratce nedaleko mostu patřily nejspíše klášteru na Starém Brně, který je roku 1481 prodal lazebníku Janovi z Kroměříže. Byť se nabízely vlastně jen vanové koupele, byly patrně oblíbené a provozovaly se dlouhá léta.
„Koupelny pod Puhlíkem“ se nazývaly lázně v Denisových sadech u Svrateckého náhonu a patřily dominikánskému klášteru, který je roku 1524 přenechal za sto zlatých lazebnickému mistrovi Antonovi.
V roce 1576 patřily špičkové lázně navštěvované i brněnskou šlechtou mistru Adamovi. Ty se nacházely v ulici Náhon, ale skončily neslavně, protože zdejší lidé sváděli výskyt svých nádorů na kůži na zdejší takzvané baňkování, takže lázně byly „úředně“ zpustošeny přímo zástupci městské rady.
Nicméně roku 1709 mělo Brno už nejméně 18 lázeňských zařízení a vznikaly i lázně ozdravné, například blízko ulice U Studánky v místech, kde byl na svahu dnešních Denisových sadů vydatný pramen s údajně léčivou vodou.
V Pisárkách se koupalo i v masném vývaru
V roce 1776 založil nové lázně na Svrateckém náhonu jistý pan Svoboda, načež stavitel Uwier zřídil další na dnešní Vídeňské blízko kláštera Milosrdných bratří a v roce 1778 byl na Cejlu 26 otevřen takzvaný Badehaus zur Salus.
Asi nejslavnější ozdravné lázně založil roku 1813 v Pisárkách doktor chirurgie a medicíny Joseph Vincenc Bayer, k čemuž využil i budovy bývalé soukenické valchy, ale dal tu zbudovat i novou lázeňskou budovu s výletní restaurací a zahradou.
„Nabídka nejrůznějších koupelí a služeb byla neuvěřitelně široká,“ zmiňuje Vladimír Filip. „Nabízely se parní lázně, koupele hlavy, střiky, bublinkové koupele, umělé koupele mořské, mléčné, želatinové, rašelinové, s aromatickými bylinkami, vínové, mýdlové, louhové, ocelové, sírové, ve studené vodě či v masném vývaru, v pálenkových kvasinkách či v koželužském třísle, pivní, matolinové, v kvasícím vinném mlátě či v říčním blátě a bahně. Dále koupele suché několika druhů nebo sluneční lázně,“ vypočítává kniha.
Voda z potoka Písařka tekoucí z Kohoutovic byla považována za léčivou. Doktor Bayer se zde kromě toho proslavil i dlouholetým bojem o financování mostu přes Svratku, který nakonec postavil sám, neoprávněně zde vybíral mýto a nakonec jej městu roku 1825 odprodal za tisíc zlatých. U lázní byla dokonce vybudována letní divadelní scéna a 9. června 1844 se tu slavnostně slavilo sté výročí kávy. O rok později však zdejší budovy koupila brněnská střelecká společnost a lázně zanikly.
Vznikaly ale další, v Rybářské ulici na Starém Brně je roku 1844 založil Konrád Waser i s venkovními koupelemi ve Svrateckém náhonu a po různých peripetiích se v roce 1894 právě tyto lázně staly městskými, tedy veřejnými.
Na tomtéž náhonu pak přibyly ještě další lázně, zvláště oblíbené byly ty nad jezem, protože měly hlubokou vodu. Další však vznikaly i ve vnitřním městě v různých domech. V Jakubské ulici 15 na dnešním Jakubském náměstí například celoroční Dianiny lázně, dále na Cejlu, Dornychu, Hlinkách, Křížové ulici i jinde. Ale také zařízení na volném prostranství, třeba Weissovy lázně v Zábrdovicích na řece Svitavě.
Riviéra chřadla v rukách kolotočářů
Zvláště slavnými lázněmi se staly moderní, elektricky osvětlené a vytápěné celoroční Charlotinky v dnešní Bratislavské ulici 10. Roku 1885 je otevřel soukromý podnikatel Carl Wilhelm Lange a nabízel zde dvacetimetrový mramorový bazén, sprchové, parní i vanové lázně, masáže i léčebné kúry.
I když za války v listopadu 1944 schytaly lázně – stejně jako ty v Rašínově ulici a na Hlinkách – několik bombových zásahů, byly znovu obnoveny i s nově postaveným pavilonem ovšem se vchodem z ulice Ponávka. To však už doba soukromých lázní definitivně skončila. V Brně vlastně už od začátku první světové války všechny další lázně provozovalo město.
To se koncem 19. století rozhodlo nejdřív pro zřizování říčních lázní, byť se vcelku skromným vybavením, a to v Pisárkách, Zábrdovicích, Židenicích či Maloměřicích, později také na Hlinkách. Některé postupně zanikly, jiné byly výrazně vylepšeny, především ty pisárecké pod názvem Riviéra.
Roku 1927 se dočkaly rekonstrukce podle návrhu slavného funkcionalistického architekta Bohuslava Fuchse, takže o dva roky později činila zdejší návštěvnost úctyhodných 39 660 platících lidí. Od 50. let 20. století se tu také konaly různé kulturní akce, od 60. let pod hlavičkou Parku kultury a oddechu. A v roce 1990 se areál znovu vylepšil podle návrhu mladého architekta Petra Hrůši.
Nejsmutnějším obdobím se ale pro Riviéru stala paradoxně změna poměrů po roce 1989, kdy město pod vedením primátora Jiřího Horáka areál v roce 1994 neprozřetelně pronajalo Josefu Kolaříkovi z kolotočářské rodiny Berousků. Kvůli ostudné smlouvě Riviéra až do roku 2003 chátrala a navzdory slibovaným přehnaným plánům tu světská rodina přes zimu jen skladovala svoje atrakce.
Velkou ránu pro Riviéru znamenalo i vybudování pisáreckého silničního tunelu a město později muselo vynaložit obrovské sumy k oživení tohoto rekreačního místa.
Fuchsova díla stále slouží
Ještě hůř dopadly kdysi oblíbené lázně na Hlinkách založené na Svrateckém či Mlýnském náhonu, kde se lidé koupávali už dříve. V první půlce 19. století tu vznikly postupně rozšiřované a vylepšované lázně, které například v srpnu 1927 navštívilo denně 2 439 lidí. Modernizaci měl v roce 1928 na svědomí opět Bohuslav Fuchs.
Přibyly tu i nové provozní budovy, na jejichž rovné střeše se dalo opalovat, dále skvělé filtrační zařízení nebo elektrické osvětlení celého areálu. Kapacita vzrostla na 3 285 lidí, pořádaly se tu plavecké kurzy a zápasy ve vodním pólu. Bomby však 20. listopadu 1944 neušetřily ani tyto lázně, takže hlavní bazén už nikdo znovu do provozu neuvedl a ve druhé půlce 60. let pak celé lázně ustoupily zdejším panelákům.
Dodnes naopak fungují lázně na Kopečné zřízené roku 1873 na místě historického vodovodu ze Svratky, kde se od roku 1905 mohli osprchovat i chudší Brňané. Přestavbu v roce 1928 obstaral opět Bohuslav Fuchs. A jejich podoba je dodnes vlastně stejná.
Bazény stále lákají k osvěžení rovněž v Zábrdovicích, kde vznikly první lázně už v roce 1874 nad zdejším náhonem a které v letech 1929 až 1931 zcela přestavěl znovu Bohuslav Fuchs. Funkcionalistický areál měl šatny pro šest tisíc návštěvníků, lázně horkovzdušné, parní i vanové, velké prostory pro slunění, bazén s rozměry 50 krát 50 metrů, vysokou skákací věž a přilehlá sportovní zařízení.
Do výčtu kromě už zaniklých říčních lázní třeba v Mokré Hoře, Jundrově, Holáskách či v Líšni chybějí ještě lázně v Rašínově ulici 12, které založili brněnští Němci roku 1900 a jež také fatálně poškodily bomby v roce 1944. Po válce znárodněné lázně však byly znovu opraveny a Brňanům slouží dodnes.
