Zámeček nechal v roce 1627 na ostrově obklopeném rozsáhlým rybníkem postavit kardinál Maxmilián Ditrichštejn. Přijíždělo se k němu přes mnohaobloukový cihlový most, který je od loňského roku opravený.
„Letohrádek sloužil jako takzvaný ‚lusthaus‘. Pro tehdejší šlechtu to bylo místo, kde při dlouhé chvíli hledala pobavení,“ popisuje Michaela Cibulková.
 |
Když se na konci 19. století okolo Mikulova zaváděla železnice, část rybníka byla zasypána a letohrádek se tak ocitl na poloostrově. To by nahrávalo jeho přístupnosti, kdyby ovšem nepřišla léta komunismu.
„Budova stála přímo v pásmu železné opony a byla obehnaná dráty. Dlouho chátrala a celý poloostrov zarůstal dřevinami,“ přibližuje nynější majitelka.
Z někdejší výstavní budovy zůstaly jen obvodové zdi. Až dlouho po revoluci ji odkoupil brněnský architekt Miroslav Vochta, který letohrádek opatřil novou střechou, čímž jej možná zachránil před úplným rozpadnutím. V takovém stavu si pak zámeček pořídili Cibulkovi. „Nebyla tady okna, dveře. Byla to vlastně jen hrubá stavba se střechou,“ líčí Cibulková.
Následné opravy komplikovala i vzdálenost od civilizace, do Mikulova i sousedního Sedlce je to několik kilometrů. V místě nebyla elektřina ani připojení na pitnou vodu. „Byla to taková spící Růženka, kterou jsme museli postupně oživit,“ směje se tehdejšímu stavu vinař Petr Cibulka.
Začít se muselo opravdu od píky, jako když se staví jakýkoliv jiný dům. Jenže s ohledem na to, že jde o památku, ke které je potřeba přistupovat maximálně citlivě.
Sklepní chodby zasypávali pohraničníci
Po letech práce se z krajiny znovu vyloupla půvabná stavba v podobě, jak ji znalo někdejší mikulovské panstvo. Obnovy se dočkaly i historické bastiony, jedinečný je pak interiér letohrádku.
Hlavnímu sálu dominuje dlouhý stůl z jednoho kusu dřeva a schodiště ve tvaru šroubovice propojující jednotlivá patra. „Zbývá nám poslední fáze. Tou jsou balustrády, částečné úpravy fasády a také exteriéry,“ vypočítává Cibulka.
Rodina si totiž vzala na starost péči o celý poloostrov, na němž vysazuje původní dřeviny a chystá okrasnou zahradu. Na části pozemku už roste vinice. „Rozhodli jsme se, že místu částečně vrátíme původní rozměr, kdy tady byly okrasné zahrady, libosad, vinice a sady,“ sděluje majitel letohrádku, k němuž už si nacházejí cestu první výletníci.
V tomto stavu Cibulkovi letohrádek Portz Insel získali.
Míří sem hlavně za vínem. V sále se budou konat ochutnávky, v podzemních chodbách, jimiž je prošpikovaný celý ostrov, pak budou v lahvích zrát sekty z vinařství Víno Cibulka. Ostatně právě díky tomu, že hledali vhodné sklepy pro zrání, Cibulkovi k letohrádku přišli.
Úzké křivolaké chodby, které se místy vzájemně propojují různými síněmi, jsou dnes už z většiny prostupné. Ještě nedávno byly zasypané nejméně do poloviny výšky, místy dokonce až po strop. „Někde to bylo zubem času, někde to úmyslně udělali pohraničníci, kteří sklepní chodby zasypávali pravděpodobně proto, aby se jim tady neschovávali ‚kopečkáři‘, tedy lidé, kteří chtěli utíkat přes hranice,“ domnívá se Cibulka.
Vyčistit podzemní síť trvalo dlouhých sedm let. Brzy budou chodby i na ně navazující malé jeskyňky a síně moci vidět také návštěvníci. Obdivovat budou moci třeba i pozůstatky umělých krápníků, jaké jsou k vidění například rovněž pod zámkem v Lednici.
Cibulka věří, že pro výrobu sektů jsou sklepy i vinice na Portz Inselu ideální. „Na východních svazích réva nebude dozrávat do pozdních sběrů nebo výběrů, ale naopak na sekty je toto místo velmi vhodné. Je tu skvělé podloží – vápencové usazeniny, mušličky. Nic lepšího si nemůžeme přát,“ směje se.
