Ve svých vyšívaných brokátových šatech dokáže stejně dobře filozofovat jako vyřešit pár praktických věcí. A ve své galantnosti jde klidně vynést odpadkový koš. „Jsem prostě muž v domácnosti,“ směje se Lubo Kristek.
Ačkoliv je původem Brňan, spjatý je i s Podhradím nad Dyjí, kde vybudoval svůj Zámeček Lubo.
Cesta do zapadlé vsi u rakouských hranic přitom pro tohoto světoběžníka po desítkách let v emigraci, které strávil převážně v Německu, tak úplně přímočará nebyla. Ocitl se tady vlastně proto, že se koncem války ztratil jeho děda, který babičku podváděl s krásnou, o 33 let mladší cikánkou. Jenže se stalo, že dům, kde žila, byl vybombardován, a tak dědu Kristkova rodina v duchu pochovala a oplakala.
A umřel doopravdy?
Po šesti letech se můj otec a strýc vypravili na ryby do zátoky Farářka a šli pořád proti proudu až do Podhradí. Poblíž vidí dva chlápky orat pole. Strýc říká: „Mě mrazí, dyť tamten je podobnej otci.“ Došli k němu a děda, když se mu něco nelíbilo, přivřel pravý oko a odplivl si. Odplivl si i tehdy a řekl: „Do pr…., to už nemám od vás ani tady pokoj?“ A to už mu království zeleně skončilo, protože jsme ho objevili a celá ta početná rodina sem začala jezdit na prázdniny. Tak jsme objevili Podhradí. Po té mé třicetileté absenci ve světě jsem se sem šel podívat. Dnešní Zámeček Lubo býval rekreační středisko První brněnské strojírny. Nevím, jak bych dopadl, kdyby nebylo mé matky, která v Brně dožívala a ke které jsem jezdil pomáhat jí na druhý svět. Po tom, co jsem ji na něj vyprovodil, jsem tady zůstal, ale nelitoval toho. Teď už je to v Německu samej zákaz, asi už by mě to tam moc nebavilo. Jen se bojím, že to brzy doženem.
Jak tvoří Lubo KristekKristkovy lazurní obrazy mají až desítky vrstev, tím vznikají plastičnost a neuvěřitelné barevné nuance. „Chytat barevnou atmosféru mě těší, přeju si pokaždé jinou. To není sranda, když celej život maluju a chci různé atmosféry de facto ze tří barev (černou a bílou nepočítám).“ Vrstvy pak umělec nechává alespoň rok prorůst. Pak nanáší konečný lak. Jde o vzácnost – slzičky pryskyřice ze speciálního druhu stromu Pistacia lentiscus, vyskytujícího se pouze na řeckém ostrově Chios, o ceně zlata, již ředí v terpentýnu. Rád pracuje ráno. „Jsem člověk ranní. Mám rád vstát brzy ráno, když se začíná rozednívat a ptáci cvrlikají,“ říká Kristek. |
Přemýšlel jste v emigraci o návratu, nebo jste dokonce věděl, že jednou budete žít zase tady?
Abych pravdu řekl, domov jsme odepsali. Moje předmanželka byla holka z Podivína, se kterou jsem se seznámil ve čtyřiadvaceti a která šla všude se mnou. Proplakali jsme docela dost za svou domovinu. Když nám bylo hodně úzko, vylezli jsme na kopec u Coburgu a dívali se přes hranice na Česko. Já jsem ale tu západní svobodu měl tehdá rád. Osud asi chtěl, že jsem se setkával se světovými výtvarníky, a myslím, že jsem to zúročil. Něco po matce převzít byl důvod, že jsem tady.
Vy jste ale prý původně po okupaci v 68. roce uvažoval, že půjdete někam dál než do Německa...
Chtěl jsem do Ameriky. Měl jsem tam hodně známých, kteří mi nabídli, že než se zabydlím, budou se o mě starat. Nakonec jsem se zanechal v Německu z několika podružných důvodů, které ale hrály roli. Měl jsem lepší němčinu než angličtinu. A taky jsem se cítil jako Evropan.
Jak jste tam začínali, měl jste nějaké kontakty?
První naše přežívání bylo v garáži. Udělali jsme díru z druhé strany, kudy jsme lezli, abychom neotvírali tu plechovou roletu, aby se na nás nepřišlo. Za to by byl v Německu trest smrti. Když zapršelo, tak pod tou roletou lezly žížaly i pod matrace, na kterých jsme na zemi spali. A do té bídy se měla narodit dcera. Aby to nebylo za svobodna, vzali jsme se. Po cestě na úřad jsme sehnali dva kolemjdoucí, co nám šli za svědky. Vařit jsme začali, až když jsem vyšmirgloval první hrnec, který jsem dotáhl ze smetiska. Ale vůbec bych to nebral jako neúspěch, byl to prostě začátek.
Významná díla Lubo Kristka
Více informací na webu www.lubokristek.net |
Bylo těžké dostat se mezi tamní uměleckou špičku?
Vešel jsem ve známost, protože jsem byl vždycky průserář, a zůstává mi to dodnes – dělám si nepřátele svojí přímostí, nejsem dobrej diplomat.
A tam jste se setkal se Salvadorem Dalím?
Ještě jako umělecké batole v nějakých pětadvaceti jsem sedl do auta a jel za ním do Port Lligat s tím, že ho možná ani neuvidím. Ale nakonec jsem se kolem něj sedm let pohyboval. Nedá se říct, co někteří píší, že jsem byl jeho žák, on by ani nebyl schopen vyučovat – natolik byl mimo tento svět. Nadmíru inteligentní, ba geniální, a proto měl svůj projev. Třeba střídavě mluvil a kvílel, tak nějak divadelně. Uměl vícero řečí, ale nejvíc mluvil katalánštinou. Někdy jsme mu nerozuměli a myslím, že mu to dělalo dobře. Ale nebylo moc lidí, které pustil vyloženě k sobě. A my byli prostě šťastní, že můžeme sedět v jedné místnosti a dýchat s ním ten stejný vzduch. To byly hezký roky. Pak jsem měl v Salzburgu profesora Arno Lehmanna, takového podobného průseráře. Moc jsem se od něj naučil. Když jsem od něj jednou odjížděl za Dalím, řekl: „Už zase jedeš za tím idiotem?“ On na něj totiž žárlil. (směje se)
Studoval jste nějakou uměleckou školu, nebo po setkání s takovými velikány by to vlastně byla jen zbytečná teorie?
Víte, nemám rád, když se někteří holedbají, jaké měli profesory. Říkám: „To se chlubit nemusíš, když jsi toho profesora netrumfnul. Můžeš se chlubit, když ho překonáš, ale to se nestává tak často.“ Tito velikáni byli hlavní škola. Dalo mi to moc. Ale já s tím nijak nekoketuju, protože kdybych neměl v sobě zřejmě nějaké poslání – se kterým se člověk asi rodí – tak by mi to stejně nebylo nic platné.
Vy sám jste nikdy vyučovat umění nechtěl?
Měl jsem několikrát možnost. Ale odmítl jsem, i když to bylo velmi dobře placené. Jsem kumštýř. Raději jsem se protloukal, i když někdy byla fůra peněz a někdy zase nic.
Jak skládáte kompozice svých děl?
Nevím. Asi mně to přichází odněkud z kosmu. Vždycky mám pocit, jako bych byl průtokový kanál, jde to skrz mě a já mám jen povinnost tomu propůjčit myšlenku a hlavně ty ruce.
A musíte tvořit okamžitě, nebo to v sobě necháváte rezonovat?
To by byl takzvaný psychický automatismus – teď to přijde, chytnu štětec a plesk. To tak u mě není. Protože svým nápadům – ať už jde o sochařinu, malbu, happeningy – dávám jakýsi aspekt, který můžu najít jen ve vlastní mytologii, symbolice. Navíc Němci jsou vypracovaní řemeslníci. A to jsem se od nich naučil. Nedovedu něco podvést, i když bych si to občas přál. Pro mnohé může moje práce působit abstraktně, avšak v realistickém provedení. Říkám si – když mi lidi nebudou rozumět, tak aspoň musejí vycítit poctivé řemeslo.
Jaké to je, když neustále musíte vysvětlovat, proč dílo vypadá, jak vypadá, co znamená?
Já to nevysvětluju. (směje se) Celej život s tím bojuju – vysvětlovat, nebo nevysvětlovat? Ale spíš ne. Hlavně u happeningů říkám: „Když budu všechno prezentovat polopatě, tak divákův mozek zakrní. Přemýšlej a najdi si v tom něco. I kdyby to bylo v rozporu s tím mým. Tak najdeš něco svého a to je trumf a toho si važ, protože nenecháš zakrnět fantazii.“ Necháme-li zahynout fantazii, lidstvo vyhyne.
Když začínáte tvořit, víte, jak dílo bude vypadat do posledního detailu?
Přesně vím, kam to dotáhnout, ale různé detaily se dovyvíjejí. Není to už typický surrealismus. Možná se pohybuju vývojově někde za ním. Ale s tím ať už si lámou hlavu jiní.
Už před deseti lety jste říkal, že jsou happeningy hodně náročné a asi s nimi skončíte. Ale nedávno se konal znovu velký v Brně. Jak to s nimi je?
Říkám to už dvacet let. Je to hodně náročné. Z toho posledního se ještě zotavuju. Víte, mám na place třeba 80 lidí, ale nedělám klasické divadlo. Režírované to je, ale mým specifickým způsobem. Svou myšlenku musím účinkujícím předat tak, abych je uměl modelovat jak z plastelíny. Moje síla byla vždycky v tom, že se rozkouskuju mezi všechny na scéně.
Letos jste slavil jubileum 75 let. Je věk pro umělce výhoda v tom smyslu, že je vyzrálejší a zkušenější, nebo člověku ubývá jakási drzost, rebelství?
Důraznost a drzost patří k mládí. Děláte velké věci, mezitím taky blbosti, které se neprosadí. Čím jste starší, tím víc se podvědomě soustředíte na věci, u kterých nechcete mít tolik „odpadu“. Pokud jde o věk, tak mentální stárnutí mi nedělá starosti – všichni z mé rodiny odcházeli za plné duševní síly. Je však neštěstí, když sledujete, jak vám odchází tělo. Je to nějak blbě vymyšlený. Stárnutí je vůbec kravina. I proto jsem vsadil do fasády brněnského baráku Sisyfův stroj času a obohatil ho o einsteinovskou relativitu. Čas je tak relativní, až vlastně neexistuje. Co je proti kosmickým dálkám lidský život?
