V improvizačním divadle se hraje o čas. Sázet gag za gagem, to chce pořádnou dávku sebezapření a brilantní postřeh. Jiřímu Knihovi a divákům však dvě a půl minuty trvající přípravu na scénku zpříjemňovalo seskupení Ukulele Orchestra jak Brno.
Kdo by čekal havajské liknavé zvuky, ten se tedy po řádně zmýlil. Pánové to na pidinástroje rozjížděli ve stylu AC/DC, téměř roztančili sál s písní Hey Baby a pecku Sexbomb od velšského tygra Toma Jonese zvládli svými jazzovými chrapláky na výbornou.
Po nervydrásajících přípravách zjemněných orchestrálními ukulele měli diváci možnost zhlédnout dávku improvizačních scének, kterým kraloval charizmatický Jiří Kniha, který se bez známky rozpaků pouštěl i do takových melodramů, jako bylo vysvětlení postupu výroby extáze, konzumace zvěře ohrožených druhů ve vietnamské restauraci nebo úloha gurua pro nezadané.
Jiří Kniha v úvodu podotknul, že hledá náhradu. Myslím si, že ani po scéně, ve které jeho kolega Martin Donutil excelentně prováděl Gongnam Style – což je soustava nekoordinovaných pohybů, na které musíte začít křečpit, když zazní gong označující blížící se konec improvizace – zůstává Jiří Kniha prostě nenahraditelným.
Svůj výkon završil hodnověrnou snahou o vyznání lásky snoubence hrou na ukulele, kde naprosto roztomile ironizoval populárního písničkáře Tomáše Kluse. A protože do strun ani jednou nebrnkl, převzali pánové z Ukulele Orchestra svoje malé nástroje opět pevně do rukou a za nadšeného potlesku přivedli sál na závěr pořádně do varu.
Zda Jiří Kniha našel náhradu, nebo ne, se můžete přijít podívat v průběhu května do velkého sálu Husy na provázku. A pokud ji ani přesto nenašel, určitě se královsky pobavíte – bude totiž hledat autora.
