Chmelařovi mají pět dětí, jedenáct vnoučat a sedm pravnoučat. Poprvé se potkali na pouti ve Vyškově, odkud pocházejí. „Přišel pro mě tancovat. Než jsme se vzali, několikrát jsme se rozešli, ale znovu se dali dohromady. Byli jsme si souzeni,“ říká sedmaosmdesátiletá Ludmila.
Na dva roky je rozdělili komunisté, kteří Josefa odvlekli do vězení přímo z výuky na operačním sále. „Studoval jsem medicínu. Na škole působil spolek vysokoškolského studentstva. Bylo tam několik sekcí. A jeden vedl tehdejší básník a spisovatel Zdeněk Rotrekl. V roce 1945 byla snaha spolky zlikvidovat a podařilo se to. Chlapci a dívky se stýkali dál. Najednou došlo k masovým zatýkáním vysokoškoláků,“ popisuje Josef, čím vším si manželé prošli.
Tenkrát Chmelařovi uvažovali o svatbě. „Psali jsme si dopisy. Návštěva byla povolená nanejvýš dvakrát za rok. Setkání trvalo pět minut,“ přiblížila Ludmila.
Vzali se v roce 1951, znovu ale museli dva roky vydržet bez sebe. Tentokrát musel Josef na vojnu. To už měli Chmelařovi první dítě. Na válčení nebyl čas Říkají, že spolu vydrželi i kvůli těžké době, ve které žili. Josefovi komunisté nedovolili dostudovat medicínu, pracoval ve Zbrojovce za soustruhem. Ludmila ve spořitelně.
Ve vztahu je nejdůležitější tolerance, říkají Chmelařovi
„Měli jsme stále víru, že bude lépe. Na válčení mezi sebou jsme neměli čas. Chodili jsme do práce a starali se o pět dětí,“ říká Ludmila. Shodují se, že ve vztahu je nejdůležitější tolerance.
„Chyby děláme všichni. Musíme je ale napravovat. A to rychle!“ vzkázali mladým párům Josef a Ludmila Chmelařovi.
Nejmladšímu dítěti manželů Chmelařových je 48 let, nejstaršímu 63. „Snaží se nám pomáhat. Když je potřeba, všechno nám přivezou,“ přikyvují Chmelařovi.
Na začátku devadesátých let dostal Josef odškodnění. Manželé hodně cestovali. Byli v Itálii, Řecku i Izraeli. Teď už nemají na cesty síly, ale i tak jsou spolu šťastní. Jak sami říkají, mají se stále rádi.
