"Věčného rozporu mezi životem a poezií, pravdou a krásou se zrovna básník Mikuláškovy letory nemůže vzdát," napsal o poetovi, který by se 26. 5. 2010 dožil stal let, Jan Skácel.
"A je z Moravy, má ten zbojnický a cimbálový komplex, musí si po zbojnicku zabohovat. Přes všechnu těžkou dřinu, co dělá, když staví mosty, na kterých často mýta vybírali jiní, je zbojnického rodu. To není ani tak provinciální romantismus, jak si kolikrát v Praze myslívají, ale docela slušná tradice ze slovenského pomezí přenesená do tvůrčí sféry," popisoval básník Jan Skácel nekompromisního Mikuláška.
Oldřich Mikulášek
|
"Vyslovoval za nás věci bolavé a dusivé, zoufale krásné i ty bez konce trýznivé," přidal se k hodnocení Mikuláškovy tvorby brněnský překladatel Antonín Přidal.
Přidal zároveň vzpomněl na básníkovy časté "holdy a přípitky, neústupné pozdvihování srdce a číše", jímž jsou knihy Oldřicha Mikuláška doslova protkány.
Dva titáni v kavárně Bellevue
Jan Skácel i Oldřich Mikulášek bývají za své "bytí" ve vyhlášené brněnské kavárně Bellevue (dnes je na místě pivnice Potrefená husa, pozn. red.)označováni za třeskuté a plnokrevé bohémy.
Jenže na stejném místě v semdesátých a v první půli osmdesátých let z onoho bujarého žití zbylo jen "už hlavně neradostné posedávání dvou skvělých bardů" v bývalé hospodě (kdysi dávno kavárně) na rohu Solniční a Joštovy ulice v Brně.
Mladí adepti básnického řemesla se tam hromadně a nevěřícně chodívali dívat, jak se tam ti dva básničtí titánové, jimž komunistický režim na dlouhá léta znemožnil publikovat verše, upíjejí v ústraní upadající pivnice. I ona jakoby trpěla těmi šedivými dny brněnské normalizace.
"Uvržen osobními i veřejnými událostmi do privatissima, omezil se Mikulášek v posledních patnácti letech svého života (zemřel 13. července 1985 v brněnské Úrazové nemocnici) na 'privátní' poezii - jen výjimečně u něho najdeme odbojný verš jako 'Nebudu zpívat podle not'," píše editor Jiří Opelík v knize Ztracený v poezii, kterou ke stému výroční básníkova narození letos vydalo brněnské nakladatelství Host.
Z Přerova do Brna
Přerovský rodák Mikulášek měl staršího bratra Zdeňka a dva mladší sourozence, Josefa a Annu. Tatínek Josef byl zřízencem na dráze, mamince Anně se druhé z jejích čtyř dětí narodilo 26. května 1910.
mikuláškovo výročí1. června: Vernisáž výstavy k básníkovu výročí trvající do 25. září 2010. Spojeno se křtem Mikuláškových básní, korespondence i statí přátel v knize A verš slova namlouvá si..., kterou pro brněnské nakladatelství Vakát připravil Zdeněk Drahoš. Knihy k výročíVyšlo: Ztracený v poezii (Host, Brno 2010), výbor básní s doslovem editora Jiřího Opelíka. Vyjde: Na podzim se v pražském nakladatelství Pulchra chystá kniha Mikuláškových fejetonů psaných pro prvorepublikové Lidové noviny a kniha básní, úvah o poezii literárně-vědných statí. |
Ve svých jednadvaceti letech vydal první sbírku Černý bílý ano ne, načež nastoupil jako tajemník redaktora i řádný redaktor Obzoru. Definitivně se stal Brňanem v roce 1937 jako redaktor prvorepublikových Lidových novin, kdy se zároveň oženil s Boženou Hanzlíkovou.
I tato jeho přerovská láska jej mimochodem spojuje s básnickým kolegou Janem Skácelem, protože se po rozvodu s Mikuláškem stala v roce 1949 ženou jeho přítele.
Na počátku války vydal Mikulášek další tři sbírky, k nimž se v dospělosti příliš neznal. Po válce propadl nadšení z komunismu jako většina české kulturní fronty, vstoupil do KSČ a stal se redaktorem komunistické Rovnosti. Vydával samozřejmě další sbírky.
Z druhého manželství s "rozhlasačkou" Věrou Trojanovou se mu v roce 1953 narodil syn Ondřej, dodnes herecká opora brněnského Národního divadla.
Vydával další a další sbírky i jako redaktor brněnského rozhlasu a literárního měsíčníku Host do domu. Tehdy vznikly jeho možná nejkrásnější soubory veršů Krajem táhne prašivec, Ortely a milosti a Svlékání hadů.
Nepokorný zasloužilý umělec
V roce 1963 ho jmenovali zasloužilým umělcem, takže se stal nakrátko spisovatelem z povolání. "Básník sice umělecky ostře polemizoval s příznaky společenské stagnace, ale cítil se vždy jako součást tehdejšího systému, ne jako potenciální disident," svědčí o něm dramatik Milan Uhde s podotknutím, že básník "přijímal výhody přesvědčen, že si je zaslouží".
Normalizace však byla nemilosrdná i k Mikuláškovi, který v roce 1971 doporučeným dopisem vrátil komunistickou legitimaci rozhořčen pokračujícím zhoubným vývojem.
"Odmítl pozvání do nově zakládaného a politicky přísně výběrového Svazu spisovatelů, a navzdory čerstvému vydání výboru ze svých veršů v Sovětském svazu se tak odsoudil ke ztrátě příležitostí publikovat. Veškeré výhody tím samozřejmě ztratil. Hrdost, kterou si do jisté míry zachovával i tenkrát, když byl ještě právem považován za loajálního pěvce při socialistickém dvoře, mu však uložila nežádat jako mnozí jiní o milost, ač mu slibovali, že se mu jí dostane," pokračuje ve vzpomínkách Milan Uhde.
Agogh až po převratu
K zákazu publikování se přidaly zdravotní problémy po těžkém úraze v roce 1969. Ty provázely básníka až do konce života. Přinesly mu invalidní důchod, ale i stálé bolesti a chůzi toliko o berlích.
Po deseti letech se brněnskému Bloku podařilo prolomit zákaz vydávání výborem z Mikuláškových básní Červenec. Jeho sbírky pak mohly opět vycházet, i když ta asi nezásadnější, sbírka Agogh, kolovala jen v domáckých přepisech a v exilových výtiscích z Mnichova. Oficiálně u nás mohla vyjít až po převratu.
Toho se už ovšem básník nedožil, sice ne tak těsně jako Jan Skácel, který zemřel 7. listopadu 1989, ale z hlediska dějin též nespravedlivě brzy.
Po dalším těžkém úraze zemřel 19. července 1985 v brněnské Úrazové nemocnici a jeho urna je uložena na čestném pohřebišti brněnské "Centrálky".
"Mikuláškova poezie je vzácné a překrásné jablko na stromě života: leskne se, usmívá, má kořennou chuť, voní - a také je trochu poďobané, krupobití se nad ním nejednou přehnalo," popsal tvorbu svého básnického kolegy možná nejpřesněji František Hrubín.
