Právě on se stal hlavním důvodem, proč i přes několik pokusů o smír trvá už dva a půl roku.
„Problém je v Klusákovi. Chtějí se mě zbavit, aby na moje místo nastoupil někdo, kdo nebude trvat na plnění povinností,“ tvrdí třiašedesátiletý Klusák, který k 31. prosinci odchází do důchodu.
V jaké kondici předáte záchranku svému nástupci?
V úplně jiné, než když jsem ji před devíti a půl lety převzal. Byla roztříštěná a jedním z mých prvních cílů bylo vytvořit jednotnou celokrajskou organizaci. V sanitkách je špičková zdravotnická technika, máme jednotný list vybavení, takže všechna vozidla v kraji jsou stejná. Když se setkají dvě sanitky u větší nehody, zdravotník z Kyjova sáhne do té brněnské a ví, kde co najde. To vůbec nebylo zvykem. Naše operační středisko je nejlepší v celé republice. Musím se pochlubit, že se k nám jezdí dívat kolegové ze zahraničí. Pro Rakousko jsme velký vzor pro používání aplikace Záchranka. V Brně a ve Znojmě jsou k dispozici moderní a skvěle vybavená zázemí nových výjezdových základen za stovky milionů. To je také významný počin, kterého se společně s vedením kraje podařilo dosáhnout.
Milan Klusák
|
Co je naopak třeba rychle řešit?
Zčásti je to určitě vnitřní kultura. Situaci uvnitř záchranky zmapovala společnost Mita Thor International, s jejíž pomocí jsme dopracovali a uvedli v život etický kodex. Další věc je absence manažerského vzdělávání u středního managementu. Je potřeba trochu zapracovat na manažerském minimu u vedoucích. Nový šéf musí dotáhnout také další věci. Chybí nám třeba autoservis. Fungujeme 24 hodin denně, každý druhý den máme na vozidlech nějakou poruchu a na opravu nemůžeme čekat týden. Ještě v noci se auto musí opravit, aby ráno vyjelo. A samozřejmě jsou tu stavby osmi nových výjezdových základen.
Kde se bude stavět?
Vyprojektované máme nové základny v Šumné a Hustopečích. Stavět se začnou v březnu. Právě v Hustopečích mají v tuto chvíli záchranáři nejhorší podmínky. Finišujeme se získáním pozemků pro stavbu dalších šesti základen – ve Slavkově, Bučovicích, Kyjově, Veselí nad Moravou, Mikulově a Boskovicích. Měly by být hotové nejpozději v roce 2022. A nejnověji s krajem řešíme i stavbu nové základny v Břeclavi.
Zpět k vedení záchranky. Je důležitější, aby váš nástupce byl lékař, nebo schopný manažer?
To je pro mě těžká otázka. Já lékař nejsem, přesto jsem devět a půl roku celkem úspěšně záchranku vedl, i když se to třeba někomu nelíbí. Myslím si, že to můžu tvrdit, protože se toho povedlo hodně a nestalo se tady nic, co by se stát nemělo. Když to bude lékař a zároveň schopný manažer, má výhodu. Já jsem se bez pomoci náměstka pro zdravotní péči neobešel. Je to o schopnosti vytvořit si tým lidí, kteří dokážou spolupracovat a organizaci posouvají dopředu. Dovedu si na svém místě představit manažera bez lékařského vzdělání i lékaře, jenž ale bude schopný také manažersky.
Co podle vás jihomoravská záchranka nejvíc potřebuje?
Klid. Aby určití lidé skončili se svým řáděním a aby vedení i záchranáři měli klid na svoji náročnou práci.
Vybavíte si, co pro vás bylo na záchrance nejtíživější?
Museli jsme řešit problémy ve vztahu k některým lidem v čele s předsedou odborů Bohuslavem Zrzou. Možná stejně tíživé pro mě bylo vyhlášení celostátní stávkové pohotovosti, kdy tehdy místopředsedkyně odborového svazu Ivana Břeňková a předsedkyně Dagmar Žitníková šířily, že jihomoravští záchranáři nezajistí kvalitní péči, a varovaly před návštěvou kraje. To jsem nesl opravdu nelibě. Občas vyvstane nějaký problém, na který je třeba reagovat a řešit ho s krajem, ale od toho šéf je, aby hledal řešení.
Stávková pohotovost trvá přes dva roky. Jak se situace od jejího vyhlášení vyvinula?
Významně. Ti, kteří ji vyhlásili a dělají tady dusno, už řekli, že problém je v Klusákovi. Chtějí se mě zbavit, aby na moje místo nastoupil někdo, kdo nebude trvat na plnění povinností, jak je tomu za mě. Možná je to i o tom, že má někdo ambice stát se ředitelem a dělá všechno pro to, abych odešel. Moji odpůrci teď už přišli s tím, že jako nový ředitel je pro ně nepřípustný i kdokoli ze současného vedení.
Stížností bylo několik, naposledy třeba na nová trička, která některým záchranářům způsobila vyrážku. Našli jste příčinu?
Není to látkou, ušitím ani praním. Mám k tomu odborný posudek. Příčinu zatím neznáme, ale bezpečně vím, že to není tričky, která splňují všechny parametry. Problém mělo asi 14 zaměstnanců. Poskytovatel pracovně-lékařských služeb EUC Premium nám bohužel odmítl spolupráci při zjištění příčin. Dvakrát jsme jim posudky vrátili s tím, že v nich chybí právě příčina, odpověď jsme nikdy nedostali. V tuto chvíli se tím zabývá kraj, protože se potřebujeme dopátrat toho, kde je problém. Čekáme na výsledek, teprve poté můžeme přijmout řešení.
Vy jste si tričko zkusil?
Ano, vzal jsem si ho na tři dny na výlet na kolo v těch největších vedrech – naprosto bez problémů i při poměrně vysoké fyzické zátěži. Záchranáři si prý stěžovali, že se po dvou hodinách stydí za to, jak před pacienty zapáchají. No, nevím.
Když zhodnotíte své působení ve funkci, udělal byste něco jinak?
Když jsem nastoupil, šprajcli se mi někteří lékaři letecké záchranky a v podstatě odmítli létat. Byla to reakce na to, že nějaký inženýrek z Blanska přijde do čela a chce řídit záchranku. Podařilo se to zvládnout i díky lidem na kraji. Později jsem ale dovolil, aby se ten, který stál v čele těchto problémů, stal jedním z vedoucích. To byla zásadní chyba, kterou bych už neopakoval.
Co naopak považujete za nejlepší počin za vaší éry?
Určitě je to systém vzdělávání. Na ten jsem hrdý a už na začátku jsem si předsevzal, že se všichni zdravotníci v kraji musí vzdělávat jednotně. Samozřejmě to bylo o lidech, které se podařilo získat – doktorka Jana Kubalová a celý tým lektorů, kteří zdravotníky školí. Patříme ke špičkám a vzhlíží k nám záchranky i ze zahraničí. Skvělé výsledky máme v záchranářských soutěžích, včetně těch zahraničních.
Se vzděláváním souvisí i staveniště, které teď máte pod okny.
Ano, chybí nám vzdělávací a výcvikové středisko. Tady v bohunickém areálu máme přednáškový sál, ale nemáme zázemí pro praktickou výuku. Tu zatím bohužel musíme provádět ve sklepě, který byl původně určený jako prádelna. V novém středisku za 119 milionů korun si zdravotníci na simulačních modelech vyzkoušejí situace, se kterými se běžně nesetkají. Třeba i zásah při mimořádných událostech. Hotovo by mohlo být už na konci příštího roku.
Kromě toho, že vám zatím chybí výcvikové středisko, ale na záchrance schází také lékaři...
Personální situace je u nás v tomto ohledu nejlepší za posledních pět let. To neznamená, že neřešíme problémy. Samozřejmě dostat lékaře třeba do odlehlejších lokalit je těžší, ale péče musí být zajištěna. Aktuálně nám jich chybí sedmnáct. Máme ale k dispozici přesčasovou práci a externisty, díky čemuž pokrýváme všechny služby. Dokázal bych si představit více lékařů, ale situaci zvládáme. Jak se to vyvine do budoucna, nedokážu říct. Záleží na přístupu ministerstva zdravotnictví, jakým způsobem podchytí praktické lékaře. Nebo na způsobu, jak bude organizovaná lékařská služba první pomoci, aby se ulevilo záchranářům a mohli se věnovat případům, které jim skutečně patří.
Zastáváte názor, že by se měli více zapojit obvodní lékaři?
Myslím si, že systém primární zdravotní péče není úplně ideálně nastavený. Záchranka dnes míří i k banálním případům. Ale jiná možnost není. Praktici v Brně a dalších velkých městech už tolik nejezdí k pacientům po ordinační době, jak to funguje někde na venkově. Chybí výjezdová složka lékařské pohotovostní služby. Pacienti potom nemají jinou možnost než si zavolat sanitku. Někdo svůj stav přecení, jiní naopak podcení. Odhadujeme, že deset až patnáct procent výjezdů by nemuselo být. Když si ale člověk zavolá záchranku, musíme se tím zabývat. I když to někdo udělá třeba devětkrát a nic mu není, podesáté už může jít o život.
Zmínil jste aplikaci Záchranka. Co další novinky, které by záchranářům pomohly při práci?
Technologie se pořád vyvíjejí a uvidíme, co přijde. Právě aplikace Záchranka a také automatizované externí defibrilátory (AED) a s tím související vzdělávání v první pomoci jsou pro nás velkou výzvou a moc nám pomáhají. S projektem AED jsme začali před pěti lety a dnes máme na jižní Moravě už 182 těchto dostupných defibrilátorů. Ale není to jen o přístroji, ale také o člověku, který je vyškolený, umí ho ovládat a zvládne poskytnout první pomoc. A pokud jde o aplikaci Záchranka, její přínos je obrovský, dokáže říct, kde přesně se volající nachází.
Máte ji v mobilu?
Samozřejmě, jako jeden z prvních.
Co se týče defibrilátorů, nebojí se je lidé v případě potřeby použít?
I laik přístroj dokáže použít a nemá se čeho bát. Musí umět poslouchat pokyny jak přístroje, tak operátorky, která je pro člověka v tu chvíli velkou oporou. Potřebujeme hlavně, aby lidé měli odvahu poskytnout první pomoc a uvědomili si, že se nesmí bát. Operátorka vás v tom nenechá a bude s vámi po telefonu až do chvíle, než přijede záchranka.
Pojďme ještě k vám. Vybavíte si nějaký dojemný okamžik, který jste na záchrance zažil?
Jeden případ musím zmínit. Týká se zdravotního postižení jednoho z našich záchranářů Zdeňka Mikuly a hlavně spontánní reakce našich zaměstnanců i jiných zdravotníků, policistů a hasičů. Díky nim se podařilo vybrat dostatek peněz na zajištění techniky na jeho podporu i pro zdárný průběh rehabilitace. Díky těmto lidem se Zdeňkův zdravotní stav postupně zlepšuje. A nemůžu zapomenout na to, jak mě dojalo, když se za mě v těžkých dobách kolegové postavili.
Ke konci roku odcházíte do důchodu. Jaké máte další plány?
Sportovně létám a těším se, že se k tomu po dvou letech pauzy zase vrátím. Znovu mě začala bavit i jízda na kole. Bydlím v Blansku, takže když můžu, vyjedu do Moravského krasu.
Co byste vzkázal kolegům?
Zaměstnancům záchranky opravdu o něco jde – jde jim o lidi. A pro mě byla obrovská čest řídit takový kolektiv. Všichni zdravotníci odvádějí skvělou práci. Lidem bych popřál, aby nás potřebovali co nejméně, a když už, tak abychom u nich byli včas a pomohli jim. Záchrance bych přál, aby v jejím čele stál moudrý vedoucí, který organizaci zase posune o kousek dál. Ať se mu to podaří alespoň tak jako mně.
