Slunce při úplném zatmění fotí už téměř dvacet let a výsledky vědce z Fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně zaujaly i NASA. Fotka Slunce se dostala i na obálku prestižního časopisu Nature.
Letos v srpnu se se svými kolegy Janou Hoderovou a Pavlem Štarhou vydal nafotit úplné zatmění do Ameriky (psali jsme zde).
V srpnu jste se svým týmem absolvoval už desátou expedici za zatměním Slunce. Jak ji hodnotíte?
Jako dosud nejúspěšnější. Dopadla velmi dobře díky pěti pozorovacím místům, technice a malému počtu chyb. Můžu říct, že se vše podařilo lépe, než jsme si při přípravách mysleli. Do jisté míry to byla náhoda způsobená neuvěřitelně dobrým počasím, které ještě den před zatměním bylo katastrofální. Kdyby zatmění bylo o den dřív, mluvil bych teď úplně jinak. Úspěch se ale pořádně pozná až po dlouhé době, některá data budu zpracovávat odhadem ještě tak rok a půl.
S čím jste se museli potýkat?
Naším největším nepřítelem byly určitě požáry. Nejrozsáhlejší byl v kanadské provincii Britská Kolumbie, což je ovšem kousek od Oregonu, kde měla moje skupina pozorovací místo. Dým se k nám dostal docela rychle. Pak jsme ale zjistili, že hořelo i blízko u nás. Druhým problémem byla předpověď počasí, která vypadala pesimisticky. Při částečném zatmění, které předchází tomu úplnému, ale dojde k lokálnímu ochlazení a tento meteorologický efekt se dá těžko předpovědět. Hodinu před zatměním se tak díky ochlazení zázračně vyjasnilo. Vždy je to taková ruská ruleta a tentokrát byl naštěstí náboj v jiné komoře.
Miloslav Druckmüller
|
V čem byla výprava do Ameriky jiná než ostatní?
Byla unikátní především počtem našich pozorovacích míst. Pět je doopravdy hodně. Dále počtem techniky a moderním vybavením, které jsme při předchozích zatměních neměli. Promítly se do ní také naše zkušenosti. Musíme tam jet s jasnou představou, jak mají získaná data vypadat a co z nich chceme zjistit. Při pozorování speciálních věcí, jako je třeba rozložení iontů železa v koróně, musíme vše velmi pečlivě naplánovat. A to se tentokrát stoprocentně podařilo.
Lišila se atmosféra?
Už to, že zatmění bylo ve Spojených státech, mluví za vše. Skloňovalo se všude a stala se z něj komerční akce. Na každém rohu se prodávala trička se zatměním, která stála asi dvacetkrát tolik než normálně. Brýle na pozorování se prodávaly asi stokrát dráž. Měli jsme štěstí, že jsme byli podle plánu úplně odstřižení od davu lovců tohoto jevu. Pozorovací místo jsme měli v pustině v oregonském Mitchellu na soukromém pozemku, který si pronajala Havajská univerzita, aby nás při práci nikdo nerušil.
Jak se pořizují snímky zatmění trvajícího pouhé dvě minuty, když od vás všichni očekávají, že přivezete perfektní výsledky?
Na to je jediná odpověď. Špatně. Především proto, že je to neopakovatelná situace. Moje parketa je především plánování a následné zpracování dat. Na tom jsem strávil asi patnáct let svého života a většinu volného času. Když mi v kanceláři havaruje program, restartuju počítač, zjistím, kde je chyba, a můžu to stokrát vyzkoušet. Kdežto na místě, když kdokoli udělá sebemenší chybu, zkazí to všem. My máme navíc obrovskou zodpovědnost vůči Havajské univerzitě, která expedici platí. Oni do toho investují obrovské peníze, já ani nevím, na kolik to vyjde. My si nemůžeme dovolit jim to zkazit.
Mohli byste bez finanční podpory Havajské univerzity podnikat takové expedice?
To by bylo vyloučeno, bez nich a německého podnikatele a nadšence Petera Aniola, jehož firma staví největší teleskopy na světě, bychom to vůbec nemohli dělat. Ti nás podporují sumami, které jsou, měřeno velikostí mého učitelského platu, astronomické. (směje se)
Jak se stane, že se vědci z Brna dostanou ke kolegům z Havaje?
To byla souhra náhod. Nejdřív jsem začal spolupracovat s Peterem Aniolem. Ten mi před lety umožnil účast na expedici v Libyi, kde jsem pořídil unikátní záběry Slunce, které samozřejmě kvalitou byly hodně daleko od toho, co děláme dnes. Pak se snímky složitou cestou, v níž hrála roli i krádež mých dat na internetu, dostaly do rukou vědců na Havajské univerzitě. V podstatě seznámení s nimi se uskutečnilo díky krádeži, která tedy byla nakonec veskrze pozitivní.
Ještě někdo si vaše fotky přivlastnil?
Za patnáct let, co mám v provozu internetové stránky, jsem zažil dvě krádeže a obě dopadly dobře. Jedna mě tedy dovedla k havajským kolegům a díky druhé jsem se dostal do kontaktu se šéfredaktorem japonského časopisu, kam jsem poté i přispěl nějakými články. Všichni v okolí mě varovali, že nemám snímky v plném rozlišení dávat na internet, že mi to lidé budou krást. Samozřejmě se bavíme o těch populárních fotkách, ty vědecké takto nezveřejňuji. Jsem ale velice překvapen neuvěřitelně solidním přístupem lidí, někteří se mě i ptají, zda si obrázek můžou pověsit doma v obýváku, což je krásné a samozřejmě jim to povolím.
Vaše snímky sluneční koróny jsou světoznámé. Stává se vám, že s vámi lidé chtějí spolupracovat, aby se svezli na vlně slávy?
Ano, ale ono je to složité. Na jedné straně je špatně, když odvedete práci a pak za vás někdo slízne smetanu. Ale vlastně není vůbec důležité být v něčem dobrý, musíte to také umět prodat. A to my bohužel neumíme. Když vytvoříte špičkové fotky, nezbývá nic jiného než se navázat na někoho, kdo se po vás tak trochu sveze, ale umí vaši práci prodat a na správných místech ukázat, že má smysl.
Proč fotíte Slunce? K čemu snímky slouží?
To bývá vždy ta nejtěžší otázka. Mám na ni připravené dvě odpovědi. Ta upřímná zní, že je to pro nás matematická výzva. Při vytváření programu na zpracování obrazu děláme mravenčí práci. A můžeme také vidět něco, co nikdo před námi. Pamatuju si, když jsem vyrobil první obrázek sluneční koróny, dokončil jsem ho večer a vydržel jsem se na něj dívat až do rána. Fascinovalo mě, co všechno je na něm vidět a že to asi ještě nikdo přede mnou neviděl. A teď přijde ta méně upřímná odpověď, která zní líp: Slunce se studuje, protože dnes pro civilizaci představuje riziko. Dokud jsme nebyli totálně závislí na elektronice a elektrické energii, jevy na Slunci se braly jen jako zajímavé úkazy, které způsobují polární záře. Ale dnes by se při rozrušení magnetického pole Země mohlo stát, že na týdny přijdeme o dodávku elektrické energie. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby třeba dva týdny nefungoval internet nebo datové sítě, to bychom ani nenakoupili v supermarketu. Proto je potřeba Slunce pozorovat.
Jak jste se dostal k focení?
Je to zásluha mého otce, který mě už jako předškoláka brával do fotokomory. Ve vhodný okamžik mi dal do rukou fotoaparát a asi deset korun na filmy – tenkrát stál film čtyři koruny. Potom jsem si už sám míchal vývojky a při oranžovém světle strávil třetinu života. Fotografie mě vždy fascinovala. Možná to bylo tím, když jsem na fotografickém papíře viděl vznikat obraz. To digitální generace už nezažije. Focení dnes ztratilo své kouzlo, když stačí ťuknout na displej mobilu a máte fotku. Později jsem se stal matematikem a byla jen otázka času, kdy se oba směry spolu se zájmem o fyziku a astronomii spojí.
Výpravy za zatměním vás zavedly i do míst za polární kruh nebo do hor. Spojil jste je tedy s dalším koníčkem – horolezectvím?
Ano, horolezectví je společný zájem s mojí ženou. Většinu volného času jsme trávili někde v horách, ve stanu na ledovci, v Chile jsme lezli na vulkány. Teď jsme to museli kvůli zdravotním potížím trochu změnit a začali jsme jezdit na kolech, každý týden ujedeme sto kilometrů. Já bez sportu nemůžu existovat.
O vás a poslední expedici se točí dokument. Jak jste reagoval, když vás filmaři oslovili?
To je složité. Já nemám rád jakoukoli publicitu a nerad vyčnívám. Což je dáno bývalým režimem, ve kterém jsem prožil většinu života. Na jedné straně mě těší, že zdokumentují tohle bláznovství související se zatměními, na druhou stranu ale nechci být v pozici, že se tím chlubím. Jsem ale rád, že vzniká dokument o zatmění Slunce. Dneska zajímá i historiky. Dá se totiž spočítat s přesností lepší než jedna vteřina, což jde provést i zpětně. Když se ví, že v antice se odehrála bitva, během níž nastalo zatmění, můžeme ji datovat s přesností na minuty a poměrně přesně určit místo, kde se odehrála.
Mají Češi zájem o vesmír?
Obrovský, a to díky jedinému člověku – Jiřímu Grygarovi. On televizními pořady zpopularizoval astronomii tak, že kdyby takových lidí bylo víc v matematice či fyzice, možná by národ měl zájem i o tyto obory.
Máte už v hledáčku další zatmění?
To další úplné nastane v červenci 2019 v Chile v poušti Atacama, kde jsou perfektní pozorovací podmínky. Na tohle zatmění bych rád jel, ale rozhodně už jako turista, ne jako člen týmu. To už nechám mladším. Získaná data samozřejmě kolegům rád zpracuji, ale tahle expedice mě tolik vyčerpala, že byla bezesporu v takto monstrózním provedení s více než třicetičlenným týmem moje poslední. Já nemám rád stresující práci. Tahle poslední expedice znamenala jedenáct hodin v letadle, téměř dva tisíce kilometrů v autě, které jsme jeli dva dny, následují dva dny montování aparatury a řešení nejrůznějších problémů. Při zatmění pak šílený stres, zda se to podaří. Poté demontování techniky a stejná cesta zpátky. Ať si nikdo nepředstavuje, že je to pro nás dovolená.
