Dnes je to idylické místo, jež láká na procházky, projížďky na kole a v letních měsících také ke koupání. Mariánské údolí v Líšni je jednou z nejoblíbenějších odpočinkových lokalit celého Brna.
Pouze rozpadající se a zarůstající betonové schody ve stráních dávají tušit, že dříve prostor sloužil nejen rekreaci, ale také masovým shromážděním provolávajícím slávu komunistickým pohlavárům.
Zdejší mírové slavnosti, nazývané též líšeňské, sem každoročně přivedly desítky tisíc návštěvníků. „Jako děti jsme povinně chodili vítat delegace. V pionýrské košili a šátku jsme křičeli hlasité hurá a u toho mávali sovětskou vlajkou,“ popisuje líšeňský rodák Stanislav Karafiát. „Za odměnu jsme dostávali poukaz na sodovku a párek s rohlíkem.“
To však bylo až po druhé světové válce. První manifestaci zde ovšem uspořádala komunistická strana už 7. srpna 1938. Předcházel jí pochod s hudbou od líšeňského nádraží do Mariánského údolí, kde vystoupil i pozdější prezident Klement Gottwald, jenž nabádal Brňany ke zmobilizování sil k obraně země před fašismem. Podle odhadů dorazilo mezi osmi až dvaceti tisíci návštěvníků.
Po válce odstartovala nová éra, která přetrvala až do konce 80. let. Akce se oficiálně jmenovala Slavnosti míru a československo-sovětského přátelství. „Zažil jsem to jako malý kluk, který se účastnil coby divák. Chodil jsem tam od svých osmi do dvanácti let. Pro líšeňské dítě to byla velká událost,“ vzpomíná profesor Rostislav Brzobohatý.
Do Mariánského údolí se každé léto sjížděli funkcionáři z Československa a Sovětského svazu i známí umělci. „Mohli jsme vidět zpěváky jako Hanku Zagorovou, Stanislava Hložka nebo Petra Kotvalda. Většinou tam ale vystupovaly ruské soubory, to pro nás nebylo nic ke koukání,“ přibližuje Karafiát.
Podle Brzobohatého byly slavnosti po roce 1948 velmi oficiální. „Jezdil na ně i prezident Gottwald, kterého hodnostáři vroucně vítali,“ líčí profesor, který politiku jako malý chlapec nevnímal. Do jeho života zasáhla až po komunistickém převratu, kdy ho tehdejší učitelka a členka KSČ odvolala z vedení třídy, protože jeho tatínek byl funkcionář národně sociální strany.
Komunisti lákali diváky na atrakce
Podle nového prezidenta se údolí v roce 1949 přejmenovalo na Gottwaldovo a začalo se v něm budovat zázemí pro návštěvníky. Ve stráních vznikla betonová schodiště, řady sedadel a tribuna pro VIP hosty. Další stupínky pro návštěvníky postavili o něco později.
„V ústí bočního údolí vedoucího z Horákova byla na jedné straně postavena kovová věž symbolizující cestu do budoucnosti a na té druhé budova (dnes restaurace U Raka – pozn. red.), ze které politici chodili přímo na tribunu. Na ní řečnili do mikrofonu pro celé ozvučené údolí směrem k Líšni. Na ploše v údolí pak stála velká tribuna, na níž vystupovaly naše i zahraniční soubory s pěveckým a tanečním programem,“ popisuje Brzobohatý.
Mapka areálu mírových slavnosti v brněnském Mariánském údolí.
Podle jeho vzpomínek lákali komunisté diváky především na vstupenky zadarmo a pouťové atrakce. „Stály tam různé stánky s jídlem a dobrotami, které se za tribunou táhly až k Říčce. Vystupovali i cirkusoví umělci,“ vypráví. Součástí byly rovněž kolotoče či střelnice.
Při slavnostech byla celá Líšeň plná vojáků a četnictva, kteří dohlíželi na to, aby nedocházelo k žádným nepokojům. „Údolí se dost chránilo. My jsme jako děti měli o těchto věcech dobrý přehled a byl to pro nás takový klukovský zážitek,“ vybavuje si Brzobohatý s tím, že v prvních ročnících ještě nebyla účast pro nikoho povinná. „Spíš se pokládalo za samozřejmost, že tam líšeňské děti půjdou.“
Nucený příchod přišel až později, což zažila třeba Jaroslava Lánová. „Chodila jsem tam od 70. let s rodiči už jako malé dítě. Jako holčička jsem obdivovala hlavně kolotoče, stánky a střelnice,“ svěřuje se líšeňská rodačka.
Obchody v okolí zaplnilo nedostatkové zboží
Na druhém stupni základní školy už však musela povinně chodit vítat státní delegace. „Od roku 1982 jsem tančila v národopisném souboru. To jsme se museli oblékat do kroje a být připraveni minimálně hodinu předem, kdyby náhodou delegace přijela dřív.“ Už týden před slavnostmi se v Líšni nesl v duchu velkého úklidu. Čistily se ulice, náměstí a také samotné údolí.
Dokonce se linkovaly silnice a obnovovalo dopravní značení. Organizátoři si také dávali záležet, aby akci zásobovali zbožím, které v obchodech nebylo běžně k sehnání. „Lidé si tam mohli nakoupit pomeranče, banány nebo třeba mandarinky. Sjížděly se tam proto i matky z okolí, které jezdily nakupovat pro své děti,“ přibližuje Lánová.
S pádem komunistického režimu cyklus slavností v Líšni skončil. Údolí se přejmenovalo zpět na Mariánské a na davy naslouchající politickým proslovům i písním populárních zpěváků zbyly jen vzpomínky.
