Kdysi Jochovi vyráběli modrotisk venku na dvoře a později si v prvním patře svého strážnického domku postavili dílnu. Dnes na bílé plátno tisknou vzory a pak ho barví v indigu v budově, kterou pro lidová řemesla už před více než třiceti lety nechalo postavit ministerstvo kultury.
Moc daleko se s modrotiskem ale nepřestěhovali: budova stojí ve stejné ulici, ve které býval i jejich domek. Na první pohled výroba nijak složitě nevypadá, ale zdání klame.
"Formy s motivy jsou vyřezané ze dřeva a jsou dost těžké. Když jsem začínal, potiskl jsem jimi tak polovinu plátna a druhou musel dodělat otec. Bolely z toho ruce," vzpomíná sedmašedesátiletý František Joch, kterého modrotisk živí od osmnácti.
U řemesla se hodně nachodí
Za tu dobu si zvykl i na to, že se u řemesla hodně nachodí. "Jednou jsme to s bráškou počítali a zjistili jsme, že když děláme od rána do večera, ujdeme i deset kilometrů," říká.
Míchá přitom ve kbelíku jakousi nazelenalou hmotu. Barvíři jí říkají rezerva, ale pro něj je to stále pop. "My jsme tomu pop říkali odjakživa," vysvětluje. Pop nijak vábně nevypadá, přitom je to prý ta nejdůležitější věc v dílně.
Vaří se v kotli a je to vlastně směs namíchaná z kaolínu, arabské gumy a dalších přísad. Tajné nejsou, ale v jakém poměru se míchají, to už ano. Barvíři si toto tajemství pečlivě střežili a dělají to tak dodnes.
A proč je pop tak důležitý? Protože to, co se jím na plátně potře, zůstane po obarvení bílé.
A pak už František Joch ukazuje, jak se ten modrotisk vlastně dělá. Pop nanese na formu se vzory ve speciální bedně, které říká šašije, a postupně ji tiskne na plátno roztažené na dlouhém stole. Na rozích formy jsou malinkaté hřebíčky, podle kterých pozná, kam ji má znovu přiložit, aby vzory na sebe pěkně navazovaly. "Naši předci byli docela chytří," chválí tuto šikovnou pomůcku.
Plátno se barví v malém bazénku ve vedlejší místnosti, kde se i pere v obrovské pračce a mandluje na obrovském mandlu.
Jochovi dílnu privatizovali až v roce 1994, a protože by celou budovu výroba modrotisku neuživila, přibrali do rodinného podniku rakouského společníka, pro kterého šije asi sedmatřicet zaměstnanců košile a halenky.
"Když jsme společnost založili a výrobu modrotisku po třech letech obnovili, prodával se velmi dobře. Od roku 2001 je to však už horší a vysvětlujeme si to i tím, že do Prahy a dalších měst přestalo po povodních jezdit tolik cizinců," říká jednatel společnosti Sáva Joch. Věří však i v lepší časy.
"Už otec říkával, že občas přišlo období, kdy modrotisk moc nešel, ale pak se k němu lidé zase vrátili," dodává.
