Otázkou ovšem je, kudy se bude festival ubírat dále. Za Janáčka i Martinů sice musíme být za dané situace vděční, příliš originální dramaturgický nápad to ale není.
Festivalový program (dramaturgem je Aleš Březina) měl několik světlých bodů a dva opravdové vrcholy. Tím hlavním je premiérové uvedení Ženitby - gogolovské konverzační operní komedie od Martinů. Opera Národního divadla v Brně připravila ve slavnostním sále Reduty pod vedením britské režisérky Pamely Howard skvěle sehranou taškařici.
Na brilantně hrajících i zpívajících sólistech (především Zerhauová, Merklová, Beňová, Levíček, Korda, Mlejnek) bylo zřejmé, nakolik je jim opera v komorním pojetí blízká. Tato pro operu malých forem výjimečná událost by v budoucnu rozhodně neměla zůstat ojedinělá.
Dalším skvělým festivalovým podnikem bylo hostování Vídeňských symfoniků pod vedením Leonarda Slatkina. Program byl volen pragmaticky. Pro první polovinu originálně a zajímavě, pro druhou ryze komerčně. Takový krok má nesporná pozitiva, především plné Janáčkovo divadlo.
Orchestr byl na zdejší poměry vzorně připraven a odvedl skvostný interpretační výkon, ozdobený (doslova i přeneseně) argentinskou violoncellistkou Sol Gabetta v Šostakovičově temně dovádivém druhém koncertu. Její nespoutaný umělecký temperament připomíná Ivu Bittovou. Po technické stránce je však sólistka výjimečná i mezi svými špičkovými kolegy.
Působivý projev orchestru ve Dvořákově Novosvětské symfonii po přestávce byl cenný především po stylové stránce - dýchal tu na nás romantický, bouřlivý, plnokrevný Dvořák konce 19. století, nikoliv umírněný sešněrovaný "klasik" první poloviny téhož věku, jak ho známe z podání českých orchestrů.
Při hodnocení letošní festivalové nabídky je třeba znovu připomenout definici festivalu, jejíž důležitou součástí je přínos a význam jednotlivých večerů, který musí jednoznačně převyšovat běžnou celoroční sezonu.
Česká filharmonie si přijela do Brna pouze obehrát svůj vlastní abonentní koncert. Duo Ardašev mělo pozoruhodný program, ten však nabízí během sezony i v rámci Klávesománie či konkurenčního Concentu Moraviae. Podobné je to s řadou dalších interpretů a souborů.
Jako celek, s výjimkou popsaných vrcholů, vyznívá Moravský podzim stále jako velmi všední podnik. Přitom není jasné, proč festival v očividně tísnivé finanční situaci trvá neúměrně dlouhých patnáct dní. Patřičně "nabitý" Moravský podzim v trvání pěti až osmi dnů by přitáhl pozornost i posluchače. Dnes jsou sály festivalových koncertů vesměs poloprázdné a atmosféra večera nedosahuje ani úrovně běžných abonentních koncertů v Besedním domě.
