Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Musel jsem amputovat končetinu kapesním nožem, řekl lékař, který se vrátil z Haiti

  18:42aktualizováno  18:42
Z nedávné návštěvy Haiti si německý lékař Bernd Domres přivezl drsnou vzpomínku. V zemětřesením postižené zemi musel za asistence zubaře a studenta provést amputaci končetiny kapesním nožem. Se svými zkušenostmi se podělil s kolegy na kongresu v Brně.

Německý lékař Bernd Domres se před nedávnem vrátil z Haiti. O svých zkušenostech přednášel v Brně | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

V Brně se Domres zúčastnil kongresu Medicína katastrof. V rozhovoru pro MF DNES kromě mise na Haiti zhodnotil i připravenost evropských složek v případě podobných neštěstí v Česku.

Jako lékař máte bohaté zkušenosti s humanitární pomocí v oblastech postižených přírodními katastrofami. V čem se zemětřesení na Haiti lišilo od ostatních neštěstí?
Byl to především rozsah celé katastrofy. Něco takového jsem nikdy nezažil. Dvě stě tisíc mrtvých, stejný počet zraněných, obrovské území bylo naprosto zničeno. Nejhorší bylo, že zničeny byly i nemocnice a potencionální záchranáři leželi pod troskami.

V případě katastrofy je potřeba improvizace, která je podle vás stejně důležitá jako plánování. Dokážete odhadnout v jaké míře vůbec lze záchranné akce naplánovat?
Jistě je potřeba všechno plánovat a propočítat. Naložit dostatek zásob a materiálu, vymyslet logistiku. Ale nakonec je všechno úplně jinak a pak je potřeba té improvizace. Když jsem před léty působil v misionářské nemocnici v Africe, tak jsme neměli vodu, elektrický proud ani léky. Zároveň jsem se jako chirurg nemohl zavřít na operační sál, ale musel jsem třeba i trhat zuby a provádět císařský řez.

Takovou improvizací byla i amputace končetiny kapesním nožem na Haiti, kterou jste na konferenci v Brně popsal. Byl to z vaší strany jenom jeden extrémní příklad, nebo byly podobné postupy na Haiti běžnou praxí?
To se stávalo pouze během první fáze po zemětřesení. S mým týmem jsme totiž vůbec nepočítali, že bychom museli operovat. Byli jsme připraveni na normální lékařskou pomoc, jakou poskytují třeba praktičtí lékaři. Ale po příletu nás očekávali pacienti s otevřenými zlomeninami. První dva dny jsme pracovali s minimálním vybavením. Stejné to bylo i s jídlem. Měli jsme k dispozici jen chleba, sýr a vodu.

Je vám už jednasedmdesát let, jak zvládáte podobné pracovní nápory?
Naštěstí jsem zcela zdráv a pokouším se i zdravě žít, jinak by to asi nebylo možné. Člověk má ale v takové situaci tolik adrenalinu v krvi, že únavu vůbec nevnímá. Spíše naopak, mám problémy se spaním. V hlavě se pořád honí nějaké myšlenky.

Působil jste i při zemětřesení v italské L'Aquile. Jsou evropské země lépe připraveny na přírodní katastrofy, a to nejen zemětřesení?
Jsme dobře připraveni. O tom svědčí i tento kongres. Pořád ale máme nějaké problémy. Například v případě teroristických útoků, jako bylo 11. září, naráží západní svět na své hranice. Hodně musíme udělat v oblasti atomových, biologických a chemických zbraní a také nám chybí praxe. Abychom ji získali, ale také z etických důvodů, jsme povinni zasahovat v zemích, které tak dobře připravené nejsou.

Jak moc záleží na tom, aby záchranné akce začaly co nejdříve?
Osmdesát procent zraněných zemře během prvních čtyřiceti pěti minut. Je to závod s časem. Každá hodina, o kterou jste dřív na místě, znamená asi o pět procent více zachráněných. Když tohle víte, je velmi náročné pod takovým tlakem pracovat.

Jak dlouho po katastrofě jste se dostal na místo?
Odletěli jsme šestatřiceti hodin po zemětřesení, ale protože letiště Port-au-Prince bylo uzavřené, museli jsme přistát v hlavní městě Dominikánské republiky Santo Domingo. Pět hodin pak trvala jízdy autem do Haiti.

Je to dlouhá doba, ve srovnáním s jinými katastrofami, při kterých jste zasahoval?
Mezinárodní pomoc přichází pro zachraňování života vždycky pozdě. Proto by měly být země, kde často hrozí nebezpečí zemětřesení, velmi dobře připravené. Nebo musí požádat o pomoc sousední státy, což v tomto případě byla Dominikánská republika.

Neměli jste obavy z kriminality nebo napadení zoufalými a vyhladovělými lidmi?
Byli jsme ubytováni v budově americké školy, kde bylo i hlavní velitelství americké armády, takže jsme se cítili bezpečně. Jednu noc jsme ale zaslechli za zdí naší školy hrozný křik velké skupiny lidí, který se blížil směrem k nám. Mysleli jsme si, že se dav chystá zaútočit na budovu, ale nakonec se jednalo o zádušní mši Voodoo za dva mrtvé.

Kromě přírodních katastrof jste zasahoval i ve válečných konfliktech, tedy při neštěstích způsobených člověkem. Jaký je rozdíl pracovat v těchto dvou odlišných případech?
V sedmdesátých letech jsem v Kambodži řídil vojenský lazaret. Musí se počítat úplně se vším, třeba i s vojenským útokem na nemocnici. Měli jsme vždy připraveno auto k útěku. Takový útěk byl možná ale nebezpečnější než zůstat na místě u zraněných.

Bál jste se tenkrát o život?
Ano, ale nejhorší situaci jsem zažil v 1982 v prvních týdnech invaze Izraele do Libanonu. Po cestě z Damašku do Bejrútu jsme pozorovali hořící auta, všechno, co se hnulo, bylo okamžitě sestřeleno. Řidič byl úplně zpocený a mi až posléze došlo, jak to bylo všechno nebezpečné.

Podobně stresové situace při přírodních katastrofách nejsou?
To ne, ale při přírodních katastrofách si vždy pokládám otázku smyslu toho všeho. Není to snad trest? Zemětřesení v centru dvoumiliónového města, odkud se řídí celá země a kde sídlí naprosto všechny instituce, které mohou zorganizovat pomoc. Vypadá to, jako by to bylo naplánováno, jako boží pomsta.

Věříte tedy, že přírodní neštěstí mohou být jakýmsi trestem vyšších sil za katastrofy způsobené lidmi, jako třeba války?
To sice ne, ale podobné myšlenky se mi pořád vracejí.

Jak jste se vůbec dostal k povolání lékaře, který zasahuje při neštěstích po celém světě?
Jako dítě jsem ještě zažil válku a bombardování. Já a mých pět sourozenců jsme byli poslání k velice hodné tetě a ta nám dávala za vzor Alberta Schweitzera. A ideál Alberta Schweitzera mi zůstal dodnes. Později, když už jsem byl lékař, mě můj šéf poslal z jednoho dne na druhý do Afriky, vést misionářskou nemocnici. Tam jsem se všechno naučil. Hlavě zachovat si odstup a improvizovat.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Příznivci vojenské historie si každý rok v říjnu připomínají ve Slatině památku...
Připomněli si jediného amerického vojáka, který za války zemřel v Brně

Willam L. Kiggins byl americký letec, kterého jako jediného sestřelili Němci za 2. světové války v bojové akci nad Brnem. Jeho památku si o víkendu letos...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Za nelegální domov pro seniory dostali provozovatelé podmíněné tresty

Podmíněné tresty a zákaz podnikání dostali u Okresního soudu v Blansku čtyři lidé, kteří bez potřebných povolení provozovali v Kunštátě dům pro seniory. Podle...  celý článek

Zemědělci na polích u Mikulova zavlažují úrodu.
Vědci zkouší na Břeclavsku lék na sucho, inspirovali se v Izraeli

Odborníci budou v Přítlukách na Břeclavsku testovat, jak zadržet vodu v krajině a zpomalit její odtok. Obec se dostala mezi šest lokalit vybraných po celé...  celý článek

Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.