"Když se dospělí v naší rodině baví mezi sebou a okřikují děti, aby mlčely, mám vždycky tisíc chutí zařvat: To vy zmlkněte, nejzajímavější věci tady přece říkají ta děcka!“
Možná jsem ve svém nastávajícím babičkovském stavu na některé scénky ze života choulostivější, ale v poslední době se mi ta věta často vrací. Kdy například?
Scénka první
V přeplněné šalině sedí na maminčině klíně holčička, asi dvouletá. Nad maminkou stojí tatínek a oba složitě řeší, kdy mají co koupit. Do toho se stříbrným hláskem ozývá děvčátko: "Koupíme celvený jablícka.“ "Prosimtě, máš jich doma kila a stejně to nejíš,“ odbývá ji zřetelně se stydící maminka a zase probírá, jestli raději nenakoupit cestou do Prostějova... "Koupíme estě banánek,“ vkládá se do hovoru dítě. "Banánů máš taky fůru,“ odsekne jí rodička a vrací se v řeči zpátky do Bauhausu, kde by mohli mít cosi výhodněji než v jiném supermarketu.
Holčička ještě jednou zkusí něco říct, odpovědi se nedočká, takže zmlkne a začne se pohupovat, pokopávat nožkama, načež s ní maminka zatřepe jak s uschlou švestkou a zasyčí ono obligátní rodičovské: "Nech toho! Nezlob!“
Samo sebou, rodiče můžou být unavení a mít plno starostí, ale pokud se podobné scénky opakují častěji, podle mého právě v těchto chvílích ztrácejí dospělí naprosto nevratnou příležitost, jak s dítětem zavčasu navázat kontakt a naučit se navzájem si povídat (a v pubertě se pak možná budou jeho sdělení marně doprošovat).
Scénka druhá
Skoro obsazený vagón, do kterého nastoupí asi šestičlenná parta lidí. Jedna z holčin, která vypadá, že před pár lety za sebou ještě sama tahala kačera, je už matkou další holčičky, tentokrát asi tříleté. Ihned je zcela očividné, že děcko patří do kategorie nevycválaný spratek už v tomto raném věku.
Lítá mezi lidmi, plácá je rukama a neartikulovaně u toho vykřikuje (přitom na mentální poruchu nevypadá). Když je matka (setrvale mu poměrně sprostě nadávající) dostihne, potomek ječí jako pominutý. Žádného z celé šestice nenapadne, aby vzal zlobidlo na klín a věnoval se mu třeba tím, že mu bude něco vykládat, ukazovat domy a řeku za oknem, v dlaničce "vařit myšičce kašičku na zeleném rendlíčku“, cokoliv, aby měl malý člověk pocit, že pro ty dospělé kolem také existuje a že se s ním počítá jako se součástí společenství.
Počínající zrod malého deprivanta (i když se v pozdějším věku naučí ledacos skrývat za společenskou slupku) je v této scénce natolik přehledný, až mě zaplaví lítost a beznaděj.
. na kafiDiář Jany Soukupové |
Jistě, taky si pamatuju chvíle, kdy jsem neměla čas ani náladu na svoje tři, dnes už odrostlé děti, trčela jsem v dospěláckých naléhavostech až po uši a trpěla pocitem, že jejich řešení nesnese odkladu. Ale jednu velkou výhodu jsem asi měla: větu toho svého známého jsem v praxi znala dávno předtím, než ji vyslovil. Mě dětské řeči bavily, kam až má paměť sahá, poetické výroky potomků jsem si schovávala jako malé poklady a jejich logika mi přišla kouzelná.
Takže mne povídání s děcky daleko víc těšilo, než otravovalo.
A to minimálně při cestách v dopravních prostředcích, kdy stejně není nic lepšího na práci a všecky řeči s ostatními dospělými můžou počkat. A pokud si myslíme, že nemůžou, moc bych si přála, abychom my velcí měli v tu chvíli aspoň trošku představivosti. Protože bez kachliček z Bauhausu se nakonec obejdeme. Ale bez důvěry a přirozeného vztahu s vlastním dítětem?
