Smrt celkem 32 rakvických dětí (ostatky poslední oběti byly nalezeny až po...

Smrt celkem 32 rakvických dětí (ostatky poslední oběti byly nalezeny až po mnoha měsících) fatálně zasáhla celou vesnici a okolí. | foto: REPO/ Anna Vavríková

Uplynulo osmdesát let od hrůzy na Dyji, dvaatřicet dětí se utopilo

  • 16
Ve čtvrtek uplynulo osmdesát let od chvíle, co poklidnou jihomoravskou vesnicí Rakvice otřáslo obrovské neštěstí. Při přeplavbě rozvodněné Dyje se utopilo 32 dětí. Rozpadl se pod nimi přetížený a zteřelý vor.

Když se jednadevadesátiletý Květoslav Štefka zastaví u dětských hrobů na rakvickém hřbitově, okamžitě se mu vybaví naprosto živé vzpomínky na mrtvé spolužáky. Dvaatřicet z nich nepřežilo tragédii, která se odehrála 26. května 1936.

Rakvičtí čtvrťáci a páťáci zamířili na školní výlet na Pálavu. Jenže při třetí přeplavbě Dyje se pod dvaapadesáti dětmi a koňským povozem rozpadl neudržovaný prám. Mrtvá těla vydávala řeka ještě mnoho měsíců po neštěstí.

Dnes žijí už jen čtyři pamětníci, Štefka je jeden z nich:

„Jako spořádaný chlapec jsem čekal na čtvrtém voze, až na nás přijde řada. Jeden z těch mých dvaapadesáti spolužáků, který se nahrnul k osudnému třetímu převozu, Vašek Bednařík, seděl po pádu do Dyje na takovém větším kusu dřeva z té rozsypané pramice. A když jsme pak běželi kolem řeky do blízkého mlýna pro pomoc, křičel na nás z toho svého voru uprostřed řeky: ,Kluci, to se jede!‘ Což byla poslední slova, která v životě řekl.“

Na mnohonásobné smrti rakvických dětí se podepsala fatální souhra nešťastných okolností. Ačkoliv se školní výlet z rakvické školy na Pálavu odehrával za slunného květnového dne, krátce předtím naopak vydatně pršelo. Tehdy ještě neregulovaná Dyje, což dnes obstarává nádrž Nové Mlýny, se zvedla o metr a půl. V místě přívozu se třicet metrů širokým korytem valil dravý, kalný proud.

Bídná pramice

Protože na cestě osmi koňských povozů, kterými jelo na svůj vlastivědný výlet celkem 95 žáků, nebyl v té době nablízku žádný most, musely vozy použít zdejší přívoz, který byl zřízen už v 19. století. V oněch letech jej provozoval 53letý převozník Leopold Schuster s manželkou Terezií.

„Dvanáct metrů dlouhá a zhruba tři a půl metru široká převozní pramice byla tehdy už jedenáct let stará a patřila místnímu mlynáři Josefu Veverkovi,“ zjistil při svém zkoumání osmdesát let starých protokolů Ladislav Valihrach, znalec místní historie.

„Dřevo bočnice prámu bylo vyhnilé a děravé dno bylo ucpáno hadrami, což dokumentují detailní snímky četnické pátrací stanice, které se staly přílohou následného vyšetřovacího spisu,“ popisuje svoje objevy z archivů v Rakvicích i Brně. Bohužel ani vodu, která do pramice prosakovala, převozník Schuster mezi jednotlivými převozy rakvických dětí nevyléval, ačkoliv to měl přikázáno.

Přetížený přívoz

„K prvnímu převozu přes prudký, dožluta zbarvený proud Dyje se odhodlalo jen sedm dětí, zatímco ostatní se krčily u přístavního můstku a jako by ve zlé předtuše se bály nasednout,“ cituje znalec tehdejší protokoly. K druhému převozu se odhodlalo patnáct školáků. A protože se zdálo všechno v pořádku, zbylé děti se mezitím zbavily strachu.

Potřetí se jich na pramici nahrnulo samou nedočkavostí dvaapadesát, nalodil se i vůz s koni. „Koně byli od počátku neklidní. I proto, že nebyli dobře spřažení, tedy zvyklí spolu tahat vůz, protože byli půjčení každý od jiného sedláka,“ doplňuje vzpomínky Milena Bízová, dcera jednoho z kočích na osudném výletu Františka Hrdiny.

80 let od neštěstí na Dyji

  • 26. května 1936 jelo osm vozů s 95 rakvickými školáky na výlet na Pálavu.
  • Při třetí cestě přívozní pramice přes rozvodněnou Dyji se přívoz rozpadl a 52 dětí se ocitlo ve vodě. Utonulo jich 32 a také kočí při pokusu o záchranu koní zapřažených k převáženému vozu.
  • Rakvická radnice pořádá letos, přesně 80 let od oné události, pietní vzpomínku na utonulé děti.

„Dva chlapci majíce zřejmě zlé tušení v poslední chvíli z pramice vyskočili ještě u můstku, kde bylo vody jen po pás, a zachránili si tak vlastně život,“ přidávají podrobnost četnické protokoly. Ostatní děti, které se bály vyplašených a před přibývající vodou couvajících koní, se pak nahrnuly do zadní části pramice.

„Ta se asi deset metrů od můstku silně naklonila dozadu, vnitřní vztlak vody vyrazil fošny dna, prám se rychle naplnil vodou, rozpadl se, klesl pod hladinu a všechno na něm se ocitlo v divokém proudu běsnící Dyje,“ tlumočí archivní zápisy Ladislav Valihrach.

Děti většinou neuměly plavat a ve studené vodě se začaly topit. „Silný proud odnášel bezbranné školáky od místa neštěstí ke 120 metrů vzdálenému splavu. Ani koně připoutaní k vozu držáky a pobočky nemohli vyplavat,“ líčí kroniky. Jejich kočí František Belech nejdřív z vody vytáhl a zachránil několik dětí, aby se pak znovu vrhl do hluboké vody ve snaze koně uvolnit. „Zoufale se bránící zvíře ho koplo do hlavy a on omráčen zůstal navždy pod hladinou,“ dodávají dobové zápisy.

Dílo zkázy dokonal splav

Na řece se v té chvíli odehrávaly strašlivé výjevy, když malé ručky postupně mizely pod hladinou. I děsivý křik dětí zní přeživším v uších dodnes.

„Můj tatínek, učitel Stanislav Novotný, spolu s čeledínem Holešínským vytrhli od břehu lodičku, a kam je nesl proud, tam vytahovali z vody děti, včetně mě, až byla lodička plná,“ líčila v televizním dokumentu Osudové okamžiky Blanka Novotná. Jenže to už se přiblížil jeden a půl metru vysoký a čtyřicet metrů široký splav. Navíc zachráncům bránil dostat se k tonoucím dětem osm metrů široký náhon Veverkova mlýna.

I zmíněná lodička se přes něj překulila a všichni se z ní vysypali do víru pod splavem. Svou dceru učitel Novotný zachránil, ale další už vytáhnout nestihl.

Na výlet jela i Libuška (Ludmila) Lukešová. A protože byla jedináček, doprovázela ji její maminka. Aby se dcerce nic nestalo. „Přejely spolu Dyji napodruhé, ale Libušce se to tak líbilo, že maminku uprosila, aby jí dovolila jet ještě jednou tam a zpátky,“ vybavuje si tatínkovy vzpomínky Milena Bízová.

A protože maminka milované holčičce neuměla nic odepřít, povolila. Libušku unášel proud jako ostatní, pod splavem volala na maminku na břehu, ať ji zachrání, jenže ta neuměla plavat. A tak se jen bezmocně dívala, jak dcerka spolu s dalšími dětmi nenávratně mizí pod vodou.

Hledání obětí a trest

K záchraně dětí se sjel kdekdo včetně ženistů z Břeclavi, kteří tam byli zrovna na cvičení. „Po celou noc hasičské sbory ze širokého okolí za svitu čtyř pětisetwattových, agregátem napájených reflektorů prohledávaly vodu a hledaly utonulé děti,“ líčí Ladislav Valihrach.

Bylo však už pozdě na záchranu 32 dětí i hrdinného kočího. Dobový tisk uváděl sice 31 dětí, ovšem až po deseti měsících se našlo v lukách u Dyje torzo ostatků Boženky Pešové. Do prvního rakvického pohřbu 28. května se podařilo najít jen jedenáct utonulých dětí. Další pohřby následovaly 30. května a 2. června, když už k nepoznání změněná těla sama vyplavala na hladinu.

„Docházelo k srdcervoucím scénám, když rodiče zjišťovali totožnost svých dětí. Mnohdy to bylo možné jen podle šatů,“ líčí Ladislav Valihrach. Rovněž pohřební průvody s bílými rakvičkami byly plné emocí. Účastnilo se jich na pět tisíc lidí, tedy celé Rakvice a přilehlé okolí. Událost však otřásla doslova celou republikou. A také žádný z přímých pamětníků se do konce života nedokázal zbavit slz, když na událost vzpomínal.

Převozník Leopold Schuster byl v následném procesu odsouzen k deseti měsícům tuhého vězení nepodmíněně, majitel voru Veverka k pěti měsícům s tříletou podmínkou. Učitelé doprovázející výlet byli sice u soudu osvobozeni, ale z Rakvic museli odejít. Zdejší lidé jim vytloukali okna a stále je pronásledovali.

„Maminka mi vyprávěla, že tatínka museli mnoho měsíců hlídat, protože napůl šílený ze svých vzpomínek utíkal v noci z domu,“ uzavírá dcera kočího Hrdiny Milena Bízová.