Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Nejslušnější brněnský disident? Historik Jaroslav Mezník

  11:45aktualizováno  11:45
DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - Širší veřejnosti jméno Jaroslav Mezník zřejmě nic neřekne, posteskl si na adresu svého loni zemřelého kolegy a předního brněnského disidenta historik Petr Zídek. Měl pověst jednoho z nejslušnějších a nejtolerantnějších zástupců brněnského disentu.

Jaroslav Mezník jako voják, 1954 | foto: archiv

"Tento odborník na české a moravské dějiny 13. až 15. století vydal paměti nazvané Můj život za vlády komunistů (1948-1989), které však rozhodně nejsou četbou pro úzký okruh odborníků. V posledních letech u nás nevyšly žádné jiné vzpomínky, které by se mohly srovnávat s Mezníkovými, pokud jde o upřímnost a otevřenost, s níž autor reflektuje vlastní život v dobovém kontextu," říká Zídek.

Umučený otec

Úzkostlivě slušný intelektuál Jaroslav Mezník, laskavý, vstřícný a odvážný, byl nenápadně výjimečný i v prostředí brněnského disentu, kde se to nejrůznějšími povahovými zvláštnostmi jen hemžilo.

Disidenti jižní Moravy

K dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy. Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost? Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.
Dnes: Jaroslav Mezník
Příště: František Lízna

Určitě ho předznamenalo už dětství. Jeho otcem byl viceprezident Podkarpatské Rusi a pozdější moravskoslezský zemský prezident JUDr. Jaroslav Mezník. V listopadu 1941 ho zatklo a po týdnu v brněnských Kounicových kolejích umučilo gestapo. To bylo synu Jaroslavovi necelých třináct let, tři starší sestry byly už skoro dospělé a postupně se vdávaly.

Ve velkém brněnském bytě plném historických knih po tatínkovi zůstal jen mladý gymnazista smaminkou, sestrou Danou a rodinnou kuchařkou.

Po válce se budoucí historik stal předsedou gymnazijní studentské rady, stihl ještě vstoupit do řad mládeže Československé strany národně socialistické - a přišel komunistický převrat.

"Únor 1948 byl pro mne velmi tvrdou ranou, s kterou jsem se nikdy nesmířil," napsal do své vzpomínkové knihy.

Černý baron

Kádrově to měl budoucí disident v komunistické totalitě polepené od samého začátku. Kromě otce - prvorepublikového vysokého politika -navíc ještě maminka Jaroslava Mezníka zdědila po svých rodičích několik činžovních domů. Synek měl tedy buržoazní původ.

Šťastnou náhodou se však na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity hlásil v první půlce roku 1948, tedy těsně před studentskými prověrkami, které vypukly až na podzim téhož roku. Tvrdě se kádrovalo nejméně do roku 1952, ale to už student historie a filozofie, později archivnictví, šťastně dostudoval.

Problémy nastaly ovšem hned při hledání prvního zaměstnání, kdy mladý archivář uvěřil fakultním soudruhům, že si získá respekt jedině přímostí a otevřeností. "Pocházím z buržoazní rodiny, což zanechalo jisté vlivy v mém myšlení," napsal do své žádosti Mezník. "Ani mi neodpověděli, konstatuje vzápětí.

Nakonec se stal díky souhře šťastných náhod archivářem v janovickém zámku u Rýmařova, tedy v zapadlých Sudetech.

Na vojnu šel k "pétépákům", tedy k černým baronům, kde si užil vojenského drilu, i když nesměl nosit zbraň. A hlavně tam makal, jak bylo u baronů zvykem, nejčastěji v dolech nebo na stavbách, a to i po dobu libovolně prodlužovanou.

Vojenská těžební parta: Petřvald 1955. Dole Julius Fučík, Mezník v horní řadě zcela vpravo

"Byl to svým způsobem takový zvláštní kriminál ve vojenské uniformě," konstatuje Mezník, který si podstatnou část svého černého baronství odbyl v dole Julius Fučík v Petřvaldě, kde se uhlí těžilo ve zvlášť drsných podmínkách.

Po vojně se pak až do začátku normalizace jedinkrát za svůj život opravdu živil jako historik se specializací na středověké dějiny střední a západní Evropy.

Vězení Pražské jaro roku 1968 přivítal s nadějí. "Nechtěl jsem však být jen svědkem událostí," projevil svůj postoj ve své vzpomínkové knize. "Pokládal jsem za svou povinnost, abych se na dění nějakým způsobem podílel."

A tak vstoupil opět do socialistické strany, kterou se snažil vymanit z komunistického vlivu. A to i po roce 1969, kdy rozšiřoval letáky, distribuoval samizdat a se svými kolegy napsal Malý akční program Československého hnutí za demokratický socialismus.

To už normalizační režim považoval za podvracení republiky a za stejně znějící paragraf odsoudil Mezníka ke třem a půl letům, z nichž si tři odseděl, část ve zvláštním oddělení věznice v Litoměřicích, kam režim odklízel politické vězně, kteří tu byli dokonale izolováni.

Už před uvězněním se Mezník rozvedl se ženou Vlastou, s níž měl dceru Dagmar. "Rozvod mohl zlepšit Dášiny budoucí životní šance," uvažoval o vyhlídkách své dcery. "Bylo snad lepší, aby nežila s otcem, který byl jako politicky nespolehlivý vyhozen z ústavu a nebylo u něj možno vyloučit, že bude odsouzen a uvězněn."

Vlasta s DagmarouJaroslav Mezník na svatbě, Janovice 1957

Bohužel ani tak se dcera, která měla do té doby samé jedničky, na studia nedostala, mohla se jen vyučit prodavačkou, a navíc se její vztah s otcem na dlouhá léta přerušil a pokazil.

Neschematický disident

Po propuštění roku 1974 se Mezník znovu zapojil do opozičního života, mezi prvními podepsal Chartu 77, velice se činil v podzemní brněnské univerzitě, redigoval samizdatové Historické sborníky a vůbec se na dlouhá léta stal jedním z hlavních organizátorů nezávislého intelektuálního dění v Brně. Vysloužil si za to četné výslechy Státní bezpečnosti a další dvojí uvěznění.

"V dnešní veřejné debatě o době komunistického režimu převládá určitá schematičnost. Zatímco dnes jsme náchylní k pojmům jako komunista či konfident StB přiřazovat téměř automaticky záporné znaménko, Mezník ve svých pamětech vždy rozlišuje mezi fanatickými komunisty, komunisty, před kterými se dalo mluvit, komunisty, na něž si bylo nutno dávat pozor, či těmi, kteří jen byli u komunistů," vzpomíná na Mezníkovo nečernobílé, plastické vidění historik Petr Zídek.

V této souvislosti je typická imírně pikantní skutečnost, že jeho druhou ženou, která se s ním seznámila a vzala si ho už coby disidenta zaměstnaného jako skladníka v podniku Transporta, byla členka normalizační komunistické strany. A jejich manželství přetrvalo až doMezníkovy smrti v listopadu 2008.

NA TOVÁRNU SI ZVYKL

Chodil tam dokonce rád

V listopadu 1989 stál Jaroslav Mezník při zrodu Občanského fóra v Brně, vstoupil i do České strany sociálně demokratické a stal se poslancem Federálního shromáždění. Znovu zakládal Masarykovu společnost a nakonec se stal profesorem starších obecných dějin na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně i jejím děkanem.
"U mnohých lidí to byla móda, přejít z levicových postojů na ostře pravicové," vyjádřil se Mezník k polistopadovému vývoji v knize rozhovorů Vítězové? Poražení? "Aspoň na naší fakultě se však většina o svém politickém zaměření příliš nevyjadřovala. Tím se mohlo také stát, že jsem byl zvolen děkanem, ačkoliv o mně bylo známo, že jsem sociální demokrat."
Historik Petr Zídek říká o Mezníkových vzpomínkách Můj život za vlády komunistů mimo jiné toto: "Otevřenost, s níž Mezník popisuje své zápolení s režimem, bere dech. Zcela tu chybí jakákoliv známka zahořklosti či výčitek. Autor přiznává, že si zvykl na tovární prostředí a do Transporty chodil rád." Když měl na konci roku 1988 odejít do důchodu, zůstal ve fabrice alespoň na zkrácený úvazek, protože ho zajímalo sledovat změny atmosféry mezi dělníky v době, kdy normalizační režim slábl. "Nemluvě o tom, že někteří dělníci mi s mou disidentskou činností přímo pomáhali," nezapomněl na žádné zásluhy sám Mezník.
"Čeští historici své vzpomínky příliš nezveřejňují - asi sami dobře vědí proč," podotýká historik Zídek. "Mezníkova výjimečnost dobře vynikne v kontextu ojedinělých memoárových textů jeho kolegů. Většina se totiž nepříjemným tématům vyhýbá a svému vstupu do komunistické strany i další politické činnosti věnují jen několik nepřesvědčivých vět, přičemž shodně promarňují šanci vysvětlit, proč se stali agenty Státní bezpečnosti a v čem jejich spolupráce spočívala." Vzpomínky Jaroslava Mezníka jsou naopak skvělým svědectvím o životě člověka, který si dokázal po celou dobu komunistického režimu uchovat morální integritu.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

V Kotlářské ulici v centru Brno prasklo potrubí a voda zaplavila silnici. Jezdí...
V Brně prasklo potrubí, voda zaplavila silnici. Oprava se protahuje

K masivnímu úniku vody museli ve čtvrtek brzy ráno vyjíždět hasiči do centra Brna. V Kotlářské ulici prasklo potrubí. Vodovody a kanalizace pracují na...  celý článek

U brněnské hvězdárny spadl podivný objekt.
Youtuber se radnice ptal na výskyt UFO. Pořádají tu bál, vtipkoval úředník

Bylo ve Znojmě spatřeno zařízení mimozemské rasy? Má váš úřad UFO jednotku? Komunikovali byste s nimi v češtině? To jsou některé z otázek, které dostal na stůl...  celý článek

V Mikulově doufají, že až přijdou populačně silnější ročníky, situace s...
Gymnázium v Mikulově má pokaženou pověst. Nastoupilo jen devět prváků

Mimořádně nízký zájem o čtyřleté studium letos zaznamenali na gymnáziu v Mikulově. Pro školu, která už delší dobu bojuje s pošramocenou pověstí, je to další...  celý článek

Kočárky, které přežijí i dva raubíře.
Kočárky, které přežijí i dva raubíře.

Přečtěte si recenze kočárků na eMimino.cz a vyberte ten nejlepší.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.