Na sraz netradiční akce přicházím poslední, jelikož jsem si první bojovku odbyla už před začátkem.
Zamčená brána do hradu a absence jakéhokoliv značení mě totiž donutila pobíhat nocí a hledat druhý vstup do hradu. Nebyla jsem prý jediná, ale našli jsme se. Dana Rakovská nám za Turistické informační centrum (TIC) dala dobrou noc a můžeme začít.
Ujímá se nás průvodce v dobovém kostýmu a prochází s námi kasematy. Na pryčny uleháme okolo půlnoci. Jsou v mírném sklonu a všichni po nich sjíždíme, celou noc je nutno zapírat se nohama o dolní trám.
S místem ale problém není. Kapacita obou našich cel byla kolem čtyřiceti vojáků, TIC nabízelo míst pětadvacet. Je nás sedmnáct. Proč se akce zorganizované ke Dni Brna zúčastnilo tak málo lidí, se stalo hlavním tématem večera.
Lucerny, stíny šavlí a chrápání
„Problém byl v možnosti lístky si rezervovat. Někteří si je přes internet zamluvili, a už nekoupili,“ vysvětlila ráno Rakovská. To byl prý také důvod toho, proč si jeden ze strážných musel na TIC volat jako fiktivní zákazník, aby se dozvěděl, kolik lidí má vlastně přijít. Příští rok si zájemci budou moci lístky on-line pouze rovnou koupit, případně si pro ně přijít osobně na TIC.
Ulehám pouze v mikině, někteří dokonce jen v tílku. V kasematech je daleko větší teplo, než jsme očekávali. Absolutní tma zde také není. Na několika místech hoří lucerny, aby si nocležníci mohli v noci dojít k barelu s vodou nebo na toaletu.
Vzduch také není příliš vlhký, kolektivně jej hodnotíme jako chladný a příjemný. Naši vojenští dozorci svými kostýmy vrhají zajímavé stíny a občas přejíždějí šavlí po mříži vedoucí z cel na chodbu.
Přestože nás před spaním strašili historkami o různých zjeveních, usíná se mi hezky, a to navzdory mému přetrvávajícímu strachu ze tmy. Někdo začal nabírat na chrápání, já ale stíhám usnout dřív. Na hodinu. A to byla nejdelší sekvence spánku za celou noc.
Po prvním probuzení mezi bděním a spánkem pendluji se stále menšími odstupy. Postupně na sebe nabaluji další a další vrstvy oblečení. Nestačí, zima je hrozná. Za zvuku mohutného chrápání přísahám, že si hned zítra půjdu koupit kvalitní spacák.
Chvíli na to, co se mi do toho současného podařilo nacpat i se zimní bundou, nastala půl šestá a stráže nám přišly zahlásit budíček. Část lidí vypadá stejně mrtvolně jako já. Jiní ze spacáků vylézají v tílkách a vyspaní dorůžova. Šťastlivci.
Ačkoliv jsme byli varováni, že ranní česnečka bude kvůli historické přesnosti řídká, opak je pravdou.
Mohli nás aspoň trochu postrašit, litovali spáči
Tématem u snídaně se stala absence slibovaného půlnočního překvapení. Názory se shodují v tom, že by alespoň zdání nějaké bojovky či lehké postrašení akci prospělo. Dana Rakovská, která nás přišla navštívit i ráno, zdůvodnila, proč TIC od plánu na poslední chvíli upustilo.
„Nevěděli jsme, jak na nocležníky bude prostředí kasemat působit samo o sobě. Kdyby to bylo zlé a my je vystrašili, mohlo by se třeba někomu udělat špatně,“ vysvětluje Rakovská.
Připraveno měli také ubytování pro ty, kdo by z kasemat byli za nevhodné chování vyloučeni. Je znát, že se informační centrum bojí šlápnout vedle, jelikož každý jeho krok je teď kvůli průšvihu s portálem GoToBrno pod drobnohledem.
Rakovská nicméně slibuje, že příští Noc v kasematech bude propracovanější. Přemýšlím, jak tento projekt zhodnotit. Něco tomu určitě chybělo, nicméně že jde o zkušební ročník, TIC dalo vědět dopředu.
I tak jsou ale mí spolunocležníci jednotní v tom, že přespání stálo za to. S příslibem lepšího programu a teplejším spacákem bych se na podobnou akci vydala znovu.
Na druhý den bych si ale raději vzala dovolenou.
