Článek se v době, kdy se o nějaké dramatické změně poměrů nikomu ještě ani nezdálo, objevil ve Svobodném slově, tedy deníku Československé strany socialistické, s titulkem „Město na okraji zájmu“.
„Ten článek způsobil opravdu dost velký poprask,“ vzpomíná dnes třiaosmdesátiletý Ladislav Vencálek, stále pilně píšící redaktor například do sociálního periodika Pečuj doma.
„Můj kamarád, inženýr Ivan Kozák, který byl tehdy úředníkem brněnského městského národního výboru (obdoby dnešního magistrátu – pozn. red.), mi vyprávěl, že si jeho kolegové ten článek vystřihovali, vylepovali i četli na záchodě a pak se děsili: Jéžišmarjá, on někdo napsal, jak to doopravdy je...“
DOKUMENT: Město na okraji zájmu aneb kritická zpráva o Brnu za komunismu |
Čísla uvedená v článku byla oficiální?
Ano, ta bylo možné sehnat. A je pravda, že v tomto svém článku jako bych shrnul všechna předešlá léta, ty naprosto neuskutečnitelné velkolepé plány, které představitelé strany a vlády, kraje a města předkládali na svých sjezdech, a naopak realitu, která za nimi o desetiletí pokulhávala.
V jakém smyslu?
Tenkrát se kromě uniformních sídlišť nic nestavělo a neopravovalo, domy ve městě nesly ještě čtyřicet let po válce stopy po kulkách a šrapnelech... Ale mně nešlo jen o pouhý výčet nedodělků a fantazií. Chtěl jsem naznačit, že všechny ty plány a prognózy nemůžou být uskutečněny, pokud je politická a ekonomická realita, jaká je. Nemohlo se to ovšem říct takto, na plná ústa. Z konfrontace reality, tedy nedostatku peněz, nepořádku v takzvaných dodavatelsko-odběratelských vztazích, kdy se nerespektovaly termíny, nebyl ten a pak zas onen materiál a tak dále, bylo ale naprosto jasné, že obří rozvojové plány jsou nereálné, ba nesmysl. Viděl jsem v nich dozvuky časů, kdy jsme takzvaně „obraceli toky řek“, časů „velkých staveb socialismu“.
Co bylo tehdy v Brně vlastně naplánováno?
Počítalo se například s tím, že se zbourá kus Židenic, Stará osada, a postaví se tam velké panelákové město. Ale nebouralo se a nestavělo, protože se nepodařilo postavit náhradní byty. A tak domky chátraly a lidi je nemodernizovali, protože tam byla po třicet let stavební uzávěra. Pak se naštěstí nepovedlo ani zdemolovat domy na levém pisáreckém břehu, kudy měla vést Pražská radiála, ani rozpárat parky za Janáčkovým a Mahenovým divadlem, kde se měla prohánět rychlá tramvaj. A taky se měla přestavět Hybešova ulice od nádraží až k výstavišti. Měl z ní být bulvár, po němž by k výstavišti proudily a okolními paláci se kochaly davy zahraničních veletržních návštěvníků. A samozřejmě mělo stát celé Jižní město od současného vlakového nádraží až k tomu budoucímu, odsunutému. Tedy v místech, kde mají zainteresovaní lidé dodnes zřejmě zakoupené stále čekající lukrativní pozemky.
Vraťme se ještě k novinám. O stávajících či hrozících průšvizích se tehdy běžně nepsalo. Jak fungovala v novinách cenzura?
No, taková cenzura, že by do novin docházeli cenzoři a škrtali v nich, tak taková samozřejmě nebyla. Ale každý věděl, co může a kam až může. Jiné to bylo v Rudém právu nebo Rovnosti, což byly oficiální tiskoviny Ústředního výboru nebo Krajského výboru Komunistické strany Československa, trochu jiné třeba ve Svobodném slově nebo v Lidové demokracii, což byly noviny Československé strany socialistické (ČSS) a strany lidové (ČSL). Víte, někdy mi trochu vadí, že ty dvě strany jsou šmahem odsuzovány jako poskoci komunistů. Tehdy totiž už jen to, že někdo k socialistům vstoupil, byla známka jisté odvahy. V žádném případě to nebyl výtah k moci a prebendám… On ten bratr či sestra z ČSS se nikdy nemohli stát ředitelem čehokoli, maximálně vedoucím odboru. Ale to jsem odbočil. Chci říct, že si i ty noviny ČSS a ČSL udržovaly jistou míru samostatnosti a osobitosti.
Platí to i o Brněnském večerníku, kde jste od roku 1969 a na začátku normalizace v 70. letech taky pracoval a který patřil pod Městský výbor KSČ?
A kde byli zrovna slušní lidé. Jaroslav Zástěra, který byl do Večerníku na začátku normalizace dosazen, měl vizi, že tam sice bude dávat stranické články, ale zároveň že to budou čtivé noviny. Což sice nešlo dohromady, ale on si naštěstí vybral schopné a seriózní mladé lidi, třeba trempíře Fedora Skotala, bývalého hokejistu Jaromíra Meixnera, Jiřího Floriana...
A vás.
Taky. A my jsme dostali prostor, protože jsme naplňovali Zástěrovu ideu, aby se ty noviny i četly. Brněnského večerníku, který neměl předplatitele, se prodávalo jenom na ulici a v trafikách od dvou hodin odpoledne denně 20 až 25 tisíc výtisků. Určitě i proto, že měl uzávěrku v deset dopoledne, takže se do něj dostaly večerní sportovní výsledky z předešlého dne, které raníky neměly, ale taky proto, že tam byly články z každodenního života ve městě. Kde se převrhla popelnice, komu se zaběhl pejsek, kde už dva roky stojí netknuto lešení… Jenže se taky předpokládalo, že postupně všichni redaktoři vstoupí do komunistické strany.
Což někteří nejspíš udělali. A vy ne.
Vzdoroval jsem tři roky. A pak už jsme se se šéfredaktorem Zástěrou úplně nesnášeli. Když mi dával výpověď, měl trochu obavu, že se budu zpěčovat, třeba přes odbory. Ale já jsem byl nakonec rád. A on mi napsal posudek, který mne překvapil. Stálo tam, že mám všechny předpoklady, abych se stal platným členem socialistické společnosti. S takovým hodnocením jsem pak zaťukal na vrata Svobodného slova. A vzali mě. Já osobně si na charakter lidí ani z jedněch těch novin opravdu nemůžu stěžovat.
Jenže ten normalizační tlak se tam přece projevovat musel.
To ano. Ale v té každodenní novinářské rutině šel vesměs mimo mne. Na stranické psaní jsme ve Večerníku měli nějakého soudruha Kučeru, který každodenně docházel na městský výbor KSČ, měl to jen přes ulici, a dodával do novin patřičné zprávičky. A my ostatní jsme psali běžné věci. Teď zrovna někdo slavil Mezinárodní den žen, tak jsem tady z archivu vyštrachal svoje tehdejší povídání Květák versus růže, kde jsem si tak trošku dělal legraci. Kolegyň v redakci jsem se ptal, co by k svátku rády, a všechny řekly, že květiny, jedna ale, poněkud mimo normu, že kožich. A když jsem se ptal, jestli by v jednotném zemědělském družstvu v Tuřanech neměli místo těch květin pěstovat květák, kedlubny, zelí, špenát a salát, tak všechny řekly, že ano, samozřejmě, květák, kedlubny, zelí… Jedna ovšem řekla, že tabák. No, a takové legrácky přispívaly k oblíbenosti novin.
Vzpomínám si taky na vaši kurzívku z rubriky Dnes ráno, kdy obyvatelstvo u Lužánek o čtvrté hodině ranní vyděsilo volání „hurá, hurá, hurá“, načež se ukázalo, že jistá dáma byla přepadena neznámým zvrhlíkem, který po jejích nadšených výkřicích zmizel v houští.
S nadsázkou jsem psal rád. I ve Svobodném slově, kam jsem z Večerníku přešel. Nejdřív v Praze a pak, když se uvolnilo místo v brněnské redakci, zase v Brně. Vrátil jsem se domů. Ale znovu říkám, že v Praze i v brněnské redakci byli vesměs slušní lidé.
Všem byly ale ty meze, co se smí, zřejmé…
Samozřejmě jsem nemohl do novin napsat, že vedoucí úloha KSČ je omyl a s Vítězným únorem jsme se dostali do slepé uličky, ale psal jsem tak, aspoň si myslím, abych normálního člověka potěšil a naznačil, že v tom okolním průšvihu není sám.
Lidi tehdy taky uměli skvěle číst mezi řádky, to je fakt.
A vždycky si tam něco našli. Ale pokud jde o průšvihy, tak ve Svobodném slově se to většinou vyřešilo kamarádsky. Když jsem jednou v aktuálním sloupku napsal, že „je podzim, čas výročních členských schůzí a jelení říje“, tak mi šéf jen řekl „ty vole“. Právě proto, že Svobodné slovo patřilo pod ČSS, noviny i strana si přece jen udržovaly odstup, což KSČ brala, aby dokumentovala, že máme v Národní frontě více stran a taky, po podepsání Helsinských dohod v roce 1975, že respektuje lidská práva. Náš šéfredaktor se nikdy nechodil zpovídat ke komunistům, ale jedině po své linii. Měli jsme nahoře předsedu, bratra Bohuslava Kučeru, stejně tak lidovci a Lidová demokracie měli své. Nakonec bych chtěl připomenout, že bez souhlasu Bohuslava Kučery a bez iniciativy redaktorů Svobodného slova v Praze by se první projevy v listopadu 1989 nemohly číst z balkonu „jejich“ Melantrichu na Václavském náměstí.
Takže pro vás osobně se opravdu žádné potíže nekonaly?
Neměl jsem obvykle vážnější potíže ani při psaní těch otevřenějších a závažnějších článků, protože jsem se opíral o veřejně sdělené údaje. Ale moc si vážím těch, kteří své postoje a úvahy projevovali tehdy mnohem otevřeněji. S nebezpečím, které jim i jejich rodinám hrozilo.
