"Schválně mám jiné auto, o kterém vím, že není monitorované," vysvětlil Farkač. Kvůli možným odposlechům střídal mobilní telefony.
Kauza Terezka- v červnu 2005 se Terezka narodila - v dubnu 2006 matka s dcerou od otce odcházejí do azylového domu, vrací se v listopadu - v květnu 2007 se obě stěhují z Jinačovic do Blanska, otec si dívku bere zpět, matka se ji od té doby snaží získat - první návrh na svěření dcery do péče podává Jarmila Koháčková v květnu 2006, do ledna 2008 jich podává šest. Návrhy matky ale zamítají, obvykle proto, že není ohroženo zdraví ani život dítěte. Dvakrát bere návrh zpět Koháčková. Rodiče na sebe podávají i trestní oznámení, ona pro šikanování, on pro pomluvu - v červenci 2008 soud Brno-venkov upravuje styk s matkou v krizovém centru Spondea smí dceru vídat 2x týdně - 22. března 2008 Koháčková Terezku otci násilím bere a odjíždí s ní. Od té doby se skrývají - čtěte Matka unesla svou tříletou dceru, ta chtěla být jen s otcem - 25. března soud pro Brno-venkov vydává předběžné opatření, kterým Terezku svěřuje otci - 31. března má soud rozhodovat, znalkyně i advokát Koháčkové jsou ale omluveni, soudkyně jednání přesunuje na květen |
To nebyl žádný únos. Já jsem si ji od otce vzala, nasedly jsme spolu do auta a odjely. Je pravda, že mi pomohli dva lidé, ale jen aby mi otec Terezku násilím nevzal.
Jak na to reagovala sama Terezka?
Byla jsem sama překvapená, jak dobře Terezka odjezd zvládla. Možná jednou, dvakrát zaplakala a ptala se, kam jedeme. Já jsem jí vysvětlila, že na výlet, na prázdniny a po chvíli se uklidnila. Koupila jsem jí nové hračky, hodně jsme se bavily o nich, hrála si s nimi, dívaly jsme se taky kolem sebe. Pak jsme přijely na místo, ubytovaly jsme se v krásném hotelu a Terezka už vůbec neplakala. Hrály jsme si, Terezka se začala oblékat do různých šatiček a halenek, co jsem jí nakoupila.
Nebála se?
Ne. To já jsem měla strach, že Terezka bude mít trauma a psychický šok, jak mi neustále opakovali psychologové a sociální pracovnice. Nic takového se ale nestalo. Terezce bych nikdy v životě neublížila. Po dítěti jsem dlouhá léta toužila, s předchozím partnerem jsem se snažila o umělé oplodnění, když se mi podařilo otěhotnět po relativně krátké známosti s Terezčiným otcem, byla jsem šťastná.
Jak dlouho jste nebyly spolu déle než několik hodin?
Skoro dva roky. Dva ztracené roky, kdy chodím po úřadech a řeším tuhle situaci.
A jak jste s ní navazovala kontakt? Podle zaměstnanců intervenčního centra na vás Terezka vždy na začátku návštěv byla zlá, nechtěla k vám..
Problém byl v tom, že jsme spolu nemohly mít normální kontakt. Od různých lidí i babičky s dědečkem mám potvrzené, že otec Terezce od rána do večera tvrdí, že máma je zlá a blbá. Pokud dítě celý den manipulujete, tak je logické a pochopitelné, že to začne potom papouškovat a časem to vezme za své. Dneska když jsme spolu a já jí řeknu, Terezko, dej mi pusinku, tak mi řekne: Já nemůžu. A pak mi ji dá a řekne: Ale bude to naše tajemství, nikomu to neříkej.
Proč jste se vlastně rozhodla, že si ji vezmete násilím k sobě?
To nebylo násilím. Já jsem hrozně dlouho čekala, že mi někdo pomůže, čekala jsem pomoc úředníků, čekala jsem, že do tří čtyř měsíců od toho května 2007, kdy jsem se obrátila na soud, to bude vyřešené, nebo budu mít v ruce alespoň předběžné opatření. Psala jsem ombudsmanovi, soudkyni, chodila jsem tam osobně. Čtyřikrát jsem dávala předběžné opatření, aby mi Terezku svěřili. A věřila jsem, že tím něčeho dosáhnu, byla jsem na mateřské dovolené, otec chodil do práce a dceru vychovávali prarodiče. Já jsem nechápala a dodnes nechápu, proč jsem s ní nemohla být.
Kdy se to zlomilo a vy jste přestala doufat, že se to vyřeší?
Když vám počtvrté zamítnou návrh na předběžné opatření, je to zjevné. A psychologové a sociální pracovnice vám vymývají mozek, že si vůbec nevěříte. Byla jsem úplně na dně. Připravovali mě na to, že otec ji může tak zmanipulovat, že už ji nikdy neuvidím, že to nebude chtít. Nebo že ji uvidím, až bude dospělá. A i ve Spondee mi říkali, že spousta matek v podobných případech byla tak zdeptaná, že to po nějakém čase vzdaly. Vzdát se vlastního dítěte, to bych nedokázala. Byla jsem zoufalá. Jak jsem měla Terezku vzít? Měla jsem se o ni v Jinačovicích rvát a utrhnout jí ruce a nohy?
Kdy jste začala přemýšlet o tom, že ji otci vezmete?
Zvažovala jsem to už dlouho. Myslíte si ale, že když se rozhodnete, najdete někoho, kdo vám pomůže. To ale vůbec není jednoduché. Pohledávky vám vymůže každý ochotně, do tohohle ale nikdo nejde.
Co si od toho teď slibujete?
Že jsem s Terezkou. A do budoucna chci být. Myslím, že jsem dobrá máma a nechci, aby někdo vkládal do její hlavičky, že jsem zlo.
Nebojíte se, že to, co jste udělala, vám při dalším rozhodování soudu o svěření Terezky může ublížit?
Nebojím, já se ničeho nebojím. Nemám strach.
Terezka to bere, že je na prázdninách?
Netvrdím jí to, nebavíme se o tom. Ale když se bavíme o otci, o Brně nebo o Jinačovicích, nechce tam. A to při tom já nic nehustím. Prostě nechce. (Průvodce matky se ptá Terezky: "Pojedeme do Jinačovic?" "Ne!" odpovídá děvčátko a dál si hraje...)
Jak teď vypadá váš běžný den?
Máme se v pohodě, bydlíme v pronajatém bytě. Ráno se nasnídáme, uvaříme oběd, chodíme ven, na pískoviště s ostatními dětmi, koupily jsme kolo a zkouší na něm jezdit, hrajeme si, chodíme na procházky i plavat. Nic nám nechybí.
Takže se neskrýváte?
V žádném případě. Věnuji se jí naplno a nepřipadá v úvahu, aby byla někde zavřená. Já jsem ani nevěděla, že proti mně bylo zahájené nějaké stíhání.
Z čeho žijete?
Z úspor. Zatím pevně stojím na svých nohách, není to tak, že bych řešila, že nemáme co jíst.
Jak to Terezka zvládá? Má s něčím problém?
Spíš ze začátku mi přišla hodně uzavřená, třeba na pískovišti se nebavila s dětmi, byla někde stranou, hrála si sama. A když jsem se jí ptala, kdo si s ní hraje, říkala, že jenom dědeček. Babička ani tatínek že si s ní nehrají. To mi úplně vhánělo slzy do očí.
Změnil se nějak vztah vás dvou?
Ze začátku mi říkala, že jsem špatná, zlá a blbá. Ale to nechci rozebírat, nechci si stěžovat na tatínka... Teď už ale tyto věci odbourává, mezi námi je vztah úplně v pohodě, mazlíme se, pusinkujeme. Sblížily jsme se. Snažím se dohnat ty dva roky.
A jaké máte plány do budoucna?
Já si teď vychutnávám každou chvíli, kdy jsem spolu s Terezkou, hraju si s ní, pozoruji ji, mluvím s ní, vychutnávám si to. Jsem šťastná, že ji mám u sebe. Teď o tom, co bude, nepřemýšlím. Vím ale, že chci nechat udělat nový znalecký posudek, s tím původním nesouhlasím. Znalkyni jsem se otevřela a ona ze mě udělala lhářku. Teď bojuju za pravdu. A budu bojovat dál.
Bavíte se s Terezkou o jejím otci?
To ano, nejsem taková matka, abych ho dávala bokem. Bohužel jednou to je její otec, tak ho budu respektovat i do budoucna.
Ve Spondee tvrdí, že hlavní problém v celé věci je, že se nedokážete s otcem Terezky spolu na ničem domluvit. A ona je ve vleku sporu svých rodičů. Vždyť vy se před ní i vzájemně napadáte.
To bylo ze začátku. Nesouhlasila jsem s tím, aby u našich setkání byl. Snad se nám podaří nějak domluvit. I když s ním to moc nejde.
Jak byste chtěla, aby to dopadlo?
Chci, aby byla Terezka se mnou. Aby mohla normálně chodit do školky, myslím, že se jí tam bude líbit. Abych já mohla jít pracovat. Jsem připravená, že to může trvat dlouho, ale je to boj. A mně jde o dítě, tak musím bojovat až do posledního dechu.
Dá se říci, kdy a proč začaly problémy mezi vámi a Radkem Chrápavým?
Dá se říci, že už od pátého měsíce těhotenství. Tyto věci ale před malou nechci řešit. Vyústilo to tím, že jsme s Terezkou na jaře 2006 odešly do azylového zařízení. Pak jsem se nechala přesvědčit k návratu, chtěla jsem hlavně, aby Terezka měla tatínka. A věřila jsem, že se každý může poučit ze svých chyb, takže jsem se s ní v listopadu vrátila k otci. V květnu 2007 jsme odešly podruhé, už to nešlo dál.
A jak se stalo, že Terezka zůstala s tatínkem?
Otec přijel k nám a vzal mi ji. Já jsem proto přijela zpátky do Jinačovic, že se vracím k Terezce a on mě vyhodil, že mě nedůvěřuje a nepustí mě tam. Nahlásila jsem to na policii, každý druhý den jsem chodila za sociální pracovnicí, tam mě řekli, že to není v jejich kompetencích.
Vysvětloval vám to někdo?
Ne, sociálním pracovnicím stačilo, že Terezka je v Jinačovicích napapaná a že je tam naklizeno.
Jak často jste se v té době vídaly?
Do Jinačovic jsem jezdila každý den, otec mě někdy nechal čekat půl hodiny, někdy čtyři. Pak mě pustil dovnitř, někdy na pět deset minut, někdy na hodinu. Ven jsme ale stejně nikdy jít nemohly. A trvalo víc než rok, než soud upravil náš styk, to bylo až loni v létě, měly jsme se vídat ve středu a v neděli, dvě a pět hodin. Otec to ale začal omezovat. A Terezka se začala měnit.
Jak?
Bylo vidět, že je naváděná. Ale jako maminka vycítím, že mě to dítě má rádo, vidím ty šibalské pohledy bokem, očička, úsměvy. Neměla ke mně nějaký odpor.
Litujete něčeho?
Měla jsem to už poprvé, když jsem odešla, dotáhnout do konce. Promarnila jsem tak dva roky a nevychutnala si je jako každá maminka.
S matkou neche být, tvrdí terezčin otecRadek Chrápavý z Jinačovic zase věří, že jeho tříapůlletá dcera s matkou nechce být a setkání ji traumatizují. - čtěte Matka unesla dítě a soud bez výsledku řešil, kdo se o ně má starat |
