"Kluky do toho navedli kantoři, kvůli medaili od prezidenta. Sami by obvinění nevymysleli," věří pěstoun patnácti dětí Lubomír Rosner.
"Na Kociánce zrovna neměli volné auto, aby nám je přivezli, tak jsme se domluvili se synovcem manželky a ona jela hned pro ně. Ani nebrali všechny věci. Jen to, co se vejde do auta," popsal MF DNES pětapadesátiletý Lubomír Rosner ve vůbec prvním rozhovoru, který od návratu z vazby poskytl.
Jak se teď cítíte?Je to paráda, konečně. Ale ještě ráno to vypadalo dost bledě, hlavně proto, že soud v Pardubicích prodloužil předběžné opatření pro Jolanku o další měsíc. Kdyby tam měla zůstat sama, tak by to bylo hodně špatné, celý den se telefonovalo od Pardubic až bůhví kam a řešilo se to.
Jak to nakonec dopadlo?
No, dost se angažovala Kociánka a její sociální pracovnice paní Křivánková, pomohli nám s tím, aby byly holky pohromadě, aspoň na víkend. V pondělí se uvidí, co dál, soud v Pardubicích by to měl znovu rozhodovat, ale snad to dopadne dobře a i Jolanku nechají u nás.
Co bude první věc, kterou chcete pohromadě udělat?
To nevím, stačí, že budeme spolu. Zatím jsme byli v takovém podivném rozpoložení, bylo všelijaké.
Děti vám zatím vrátili, ale o jejich osudu a o tom, zda je neumístí do ústavu, bude soud znovu rozhodovat 16. října. To už nepůjde jen o prodloužení předběžného opatření.
To ano, přišel nám dopis, že je nařízené jednání. Je to jen návrh, já doufám, že je do ústavu nepošlou. Kdyby se to stalo, všechno by bylo zabitý. Když jsme si brali třeba Hanu před jejíma třetíma narozeninama, bylo už rozhodnuté, že bude do konce života v ústavu. Byla podle nich nevzdělatelná, nemluvila, bála se i zvuků z venku. A pak do 14 dnů, co ji manželka měla u sebe, začala komunikovat a pak normálně vychodila i zvláštní školu.
No dobře, ale vy jste obvinění z týrání dětí a hrozí vám až osm let.
To ano, nic ale nevíme. Teď začínám věřit, že když už soudce neprodlužoval předběžné opatření, je to první vlaštovka v této mašinerii a snad se to začíná obracet k lepšímu. Pořád to ale není dobré, manželka byla do včerejška na prášky, snášela to strašně špatně, byla celá léta zvyklá mít děti okolo sebe a já taky, celých 26 let, pak nás zavřeli a pět týdnů jsme je neviděli.
Takže obvinění, že jste děti týrali, stále odmítáte?
No samozřejmě, přece jsme si nevzali 15 dětí, abychom je týrali. Jsou to úplné nesmysly, věci vytrhané z kontextu a polopravdy. Třeba že jsme děti mlátili násadou od smetáku, šufánkem a vařečkou a já nevím čím vším, manželka s Renatou si měly sednout na Michala a bít ho... Vždyť on váží padesát kilo i s postelí a každá z nich měla tehdy přes metrák, to by z něho zbyl mastnej flek. Bylo tam i to, že měl rozbitý loket a hematom, podle nich jasný důkaz týrání - ale že ho takhle poslali ze školy, to už nikdo neřekne, i když to pak potvrdil tělocvikář.
Popíráte i útok vaší paní na Lenku, který kluci nahráli na mobil, kde ji bije a vulgárně jí nadává?
No, to manželce ujely nervy, kumulovalo se to tak nějak nějakou dobu a vygradovalo to tady tímhle. Bylo to, když se Lenka sama ostříhala, měla to samej zub, manželka měla katastrofické vidění, co si mohla udělat. Bála se ale spíš, že si mohla vypíchnout oči, ona má problémy s jemnou motorikou.
Po jednom útoku na děti byste přece neskončili ve vazbě.
Soudce řekl, že když se nad tím tehdy děti, co byly u toho, na nahrávce nepozastavovaly, asi to bylo u nás běžné a dělo se to pořád. Jenže proč by se pozastavovaly, když věděly, že si to nahrávají.
Proč to tedy došlo tak daleko?
Z toho jsme nejvíc na mrtvici. Patrik je ale v tom podle mě z poloviny nevinně, byl do toho dostrkaný od učitelů. Kdyby do toho nerejpali kantoři, kluky by to vůbec nenapadlo.
Myslíte? Proč by to dělali?
No jistě, nevím proč, ale od toho, co jsme byli vyznamenaní, jsme se jim nějak nehodili, nevím, jestli to byla nějaká závist, ale když jsem si četl výslechy a v nich kantor, který nás znal 15 let, řekl, že děcka chodily do školy nepřipravený a špinavý, tak jsem nevěřil vlastním očím. Všichni učitelé už od školky nebo lidi po městě vám můžou říci, že nám děti nikdy nešly ve stejným oblečení dva dny po sobě. Vždyť nám automatická pračka nikdy nevydrží ani dva roky, co má záruční dobu, pereme pořád.
Přece by kluky nenutili říci něco, co není pravda.
Vždyť ti kluci si skoro ani neuvědomili, co provedli, jsou v jiném světě. Vemte si jen, jak se k nám chovají děti, copak tak se chová týrané dítě? Jen co nás na Kociánce při návštěvě uslyšely, už křičely a hrnuly se za námi, mluvily jen o tom, kdy už půjdou domů, kdy si je vezmeme. A my jsme jim nedokázali vysvětlit, že to nezáleží na nás. Navíc to jsou postižené děti, ty řeknou všechno, snad ani neumí lhát.
Patrika soudce poslal do diagnostického ústavu. Nebyl celý problém v tom, že jste na něho nestačili?
Víme o tom, že na Kociánce na to nemají odborníky, už jsme o tom sami chvilku dumali, sociální pracovnice nám to radily už dávno, my jsme ale pořád nechtěli, aby skončil v ústavu, říkali jsme si, že tam se akorát naučí, co ještě neumí. Chtěli jsme to ustát, že je to puberta a přejde to, urovná se to. Nelepšilo se to, naopak, gradovalo to.
Nebyl nad vaše síly? Proč jste nehledali pomoc?
Nemyslím, že jsme něco nezvládli, kdyby to tak bylo, tak bychom si ty děti nebrali. Doma nám pomáhala straší dcera, tenkrát i Toník, i já zůstal v domácnosti. A za psychologem jsme s Patrikem chodili, řekl třeba, že je dysgrafik a potřeboval by individuální plán. Škola nám ale řekla, že to pro ně není směrodatné.
Jenže i kraj vám odebral status zvláštního zařízení pro výkon pěstounské péče, brali jste si víc dětí, než lze, a chtěli jste prý pořád další.
My chtěli vnuka do péče o osobu blízkou, aby na to byl nějaký papír, došlo to k soudu a trvalo to dva roky. A soudce nám pak sám řekl, že po právní stránce nejsme příbuzní, ať si ho vezmeme do pěstounské péče. Nebyl to náš výmysl, na kraji se ale divili a zlobili se na nás. Půl roku jim pak trvalo, než došli na to, že s manželkou rozvazují pracovní poměr. Je pravda, že jsme si brali i Terezku z domova z Otnic, už jsme ale odtud měli jednu holčičku, byly jako sestřičky, to nešlo jinak.
Kdy to pro vás bylo nejhorší?
Asi když jsme byli úplně bez děcek, pět týdnů, co jsme byli ve vazbě. Přes dvacet let jsme byli pořád s děckama, hlavně manželka. Celou dobu ve vězení se ale vůbec nevědělo, co bude a jak to bude, a nesměli jsme je vidět. A pak u těch výpovědí kluků a kantora jsme teda jenom koukali, dozvěděli jsme se úplně nové věci.
To asi těžko. Teď si hlavně přeji, aby to už skončilo, jen nevíme, kdy to bude. A to je nejhorší, my nevíme nic. Pak má člověk katastrofické myšlenky, když to trvá tolik týdnů a měsíců a nic se neděje. Pomalu si začínám myslet, že skončíme v tom vězení a odsedíme si těch osm let. To by ale byla katastrofa, děcka by šly do ústavu, to by byl konec.
