Málokdy se vrátil bez čerstvých škrábanců a jedno ucho už bude mít nadosmrti vykousnuté.
Když bylo venku hnusně, zvykl si uchylovat se do sklepa na vyřazenou matraci, ovšem všemi mastmi mazaný flekatý macek, kterému jsem pro jeho jednoznačně kruťácké oči začala říkat Sauron, ho tam okamžitě objevil a nemilosrdně ho, chudáčka nezkušeného, vyháněl do nečasu.
Já jsem u Saurona sice ještě nějaký zbytkový špundus (neboli respekt) měla, ale kdyby člověk věřil na černou magii, musel by jen doufat, že ho ten posel temnot právě skrze svůj strašlivý pohled neproklál nějakou drtivou kletbou.
Leč vyháněla jsem drzého vetřelce v zimě v létě, v noci i ve dne, protože za trochu morální pomoci mi přece můj něžný kocourek stál.
No dobře, něžný... Občas pravda uklízím barák posetý peřím z ptačích mrtvolek, kterými se to moje "něžné“ stvoření přišlo pochlubit, případně mu z tlamky tahám dorasované ještěrky a vyháním ze své ložnice myši, které polomrtvé přivleče a pak za nimi do všech skrýší nemůže, takže žijí dlouhé týdny kdesi v domovních útrobách, což občas poznáme podle zoubků vyrytých v nějakém jídle (tady bych chtěla podotknout, že opravdu práskanou myš neobelstíte žádnou myslitelnou člověčí pastičkou).
. Na kafi
|
Já mátožně vstanu - a ono zaleze do rohu, kam za ním nemůžu, což pochopitelně považuje za skvělou ranní hru. Že jsem je při této takřka denně opakované tortuře ještě nepřeškubla jako herinka, mluví myslím za všecko.
O něco lepší to bývá, když naproti oknu kuchyně došplhá na nejzazší možnou větev Mary Blanche (naší velkokvěté višně) a ukřivděným mňoukáním se domáhá vstupu do domu. Když pro něj sejdu do sadu a on pak zběsile vystřeluje z větvě na větev, aby mi ukázal, že život je především hra, kterou nemá smysl končit pro takové podružné maličkosti, jako je odstavení pálící se cibulky ze sporáku, bývá obvykle alespoň méně nemravný denní čas - a nakonec je venku opravdu líp než v kuchyni plné smradu z přiškvařeného jídla.
A propos, když jsme tak u čichových podnětů, musím šelmě chlupaté přiznat ještě jednu zásluhu.
Znám všechny noční vůně
Protože se zkrátka odmítá provlékat drahými kocouřími dvířky, která jsme pro ni ve dveřích do zahrady instalovali (ač při nečekané návštěvě lidí se psím vetřelcem jimi pochopitelně prolétne jako vítr), doprovázím tu rozmazlenou bestii ven i dovnitř, a znám tedy všechny možné denní a zvláště noční vůně, které může i taková prťavá městská zahrádka vydávat.
Nejen její půda, na kterou třeba právě zapršelo, nebo vzduch, ve kterém je cítit přicházející déšť, ale i květy Mary Blanche, meruňky a kytek od sousedů, samozřejmě produkty blízkých i vzdálených pekáren (zvláště když se chystá něco sladkého) nebo pivovarů (když je příznivý vítr), ale i další neidentifikovatelné zdroje, ve kterých se snad tají i dech lidí a zvířat v okolí...
Protože jinak spoustu času trávím u blikajících bedýnek s virtuálním světem, můj doprovod kocouřích cest je jednou z mála příležitostí, kdy se venku zhluboka nadechnu a vlastním smyslovým orgánem zjišťuju, co dnes kvete, co kdo vaří, peče - nebo co nám nachystal svatej Péťa ve vyšších sférách. Navíc se tu v krotké městské zeleni vlní tráva, do které mizí či se z ní noří svobodomyslná kocouří hlava - a já na maličký okamžik zahlédnu divočinu, kde jde tvorům o život. Protože za chvíli se z pralesa vítězoslavně vynoří čičák s kořistí v tlamě. Jenom se děsím, co to zase bude.
