Radek Hart se zaměřuje především na páteře. Provedl už asi padesátku operací, které minimálně v Česku nezvládl nikdo před ním. Před Vánocemi si připsal „páteřní“ zákrok s pořadovým číslem tisíc.
Jak všechno stíháte?
Člověk musí pracovat velmi intenzivně a dokázat vyplnit každou chvíli. Nesmí mít prodlevy. Můj oběd trvá od tří do pěti minut, opravdu nevyužívám třicetiminutovou přestávku na oběd.
To ale přece není zdravé, jíst ve spěchu a hltat...
To neřešte... Jím, abych vydržel a došel domů, kde se najím znovu...
Ve Znojmě jste nedávno odoperoval už tisícího pacienta s postižením páteře. Co je nejčastější příčinou takových úrazů? Tipuji pády, je to správně?
Ano, a to nejčastěji ze stromu. Ale jsou dva druhy poranění. Jeden je nízkoenergetický, to jsou pády jen ze stoje. Kvůli nim přicházejí většinou staří lidé. Druhý typ je vysokoenergetický, tedy pády z výšek nebo autonehody. U starších lidí často stačí, aby zvedli něco těžkého ze země, křupne jim v zádech a zlomí se obratel. Zato u mladších lidí jsou to nejčastěji právě pády ze stromu nebo žebříku.
Co je pro operatéra složitější?
Nízkoenergetická poranění často nevyžadují operační řešení, zatímco ta druhá se většinou operovat musí. Páteřní sloupec obklopuje nervové struktury a vy nesmíte udělat chybu plus minus jeden či dva milimetry, abyste neporanila míchu nebo nervové kořeny. Vyučení páteřního operatéra je při intenzivní přípravě záležitostí dvou až tří let, aby mohl na sále fungovat samostatně.
Všech tisíc páteřních operací jste vedl sám?
Buď jsem je dělal sám, nebo kolegům asistoval. Nepouštím své lékaře téměř k žádné operaci bez své asistence. S výjimkou dosud asi dvou či tří případů. Platí to tak zatím pořád. Je to delikátní věc, kde si nemůžete dovolit chybu, některé se totiž nedají napravit.
Je to tak, že by vaši kolegové o samostatně vedenou operaci i stáli, ale vy jste to nedovolil?
Někdy ano. Když jsem byl v budově, tak jsem na to právě při těch pár výjimkách kývl. Ale když jsem mimo znojemskou nemocnici, tak se tam zatím páteřní operace neprovádějí. Mám zodpovědnost a je potřeba mít k těmto operacím respekt.
Když jsem přišla, hrál vám v kanceláři Fryderyk Chopin. Co posloucháte na operačním sále, také vážnou hudbu?
Vážnou hudbu mám rád, ale na sále potřebuji akční kulisu. Takže tam je to spíš hardrock. Kdyby to byl Chopin, tak to nebude ono. Většinou nám tam hrají komerční stanice, kde se moc nemluví.
Ve Znojmě se vůbec poprvé v Česku začalo navigovat při zavádění šroubů do páteře, takže operatéři mohli sledovat, jak pronikají šroubem či nástrojem do obratle hned ve dvou nebo třech rovinách. Jak velká vymoženost to je?
Ohromná výhoda. Když používáme rentgen, musíme pořád měnit jeho polohu, a tedy i projekci, abychom měli tu správnou kontrolu. Bohužel systém nebyl náš, firma požadovala za nákup softwaru asi tři miliony korun a nemocnice nám takové peníze tehdy nedala. Teď navigují, pokud vím, třeba na ortopedické klinice Na Vinohradech v Praze.
Když se řekne ortopedie, o jak moc rozsáhlém oboru mluvíme?
V celém svém rozsahu zajišťuje kompletní úrazy pohybového aparátu, páteřní operativu, všeobecnou ortopedii, jako například rovnání osových úchylek končetin, artroskopické operace na kloubech nebo umělé klouby. Pokud ortopedii chcete obsáhnout celou, musíte se na to někde vyučit. U nás tento obor v celém rozsahu dělají kliniky v Praze, v Plzni a my.
Vy sám jako jeden z mála u nás právě celý obor pojímáte. Jaké nejlepší metody nebo techniky jste za svou kariéru zaznamenal?
V ortopedii, ale asi i v medicíně obecně, existuje typická křivka: objeví se něco nového, je pro to velké nadšení a křivka stoupá. Pak se začne zjišťovat, že zas až tak ohromné to být nemusí. V páteřní operativě už byla takových novinek celá řada. Na to člověk musí mít cit, aby rozpoznal, jestli budou fungovat, nebo ne. Jsou tu i věci, které úplně vymizely z trhu, například některé implantáty na stabilizaci páteří nebo náhrady meziobratlových plotének.
Radek Hart (52 let)
|
Jak se vůbec stalo, že jste se vydal cestou ortopedie?
Můj dědeček a tatínek byli perzekvováni minulým režimem. Tatínek ve znojemské nemocnici dělal 25 let topiče a já jsem za ním chodíval už jako malé dítě často do práce. Takže jsem se v prostředí nemocnice pohyboval, byť tedy hlavně v kotelně...
A to jako základ stačilo?
No, jako malý jsem si zlomil loket, a to hodně nešťastně. Takže mě operovali, pak ještě přeoperovávali a nakonec mi dráty vytahovali. Někdy od páté třídy jsem chtěl být doktor a napravovat kosti. Asi jsem trošku zvláštní, protože dneska studenti šestého ročníku lékařské fakulty často nevědí, co budou dělat za dva měsíce, když skončí.
Bolest po zranění vás musela evidentně nadchnout.
To nevím, jestli to bylo až tak masochistické... Teď mám plný rozsah pohybu v lokti, není to bolestivé. Tátovi tehdy říkali, že je jenom deset procent naděje, že s rukou budu v životě ještě plně hýbat.
Jak se vám povedlo si takhle nešťastně loket zlomit?
Zastával jsem se slabšího, tak jako mnohokrát v životě. Kopli mě, spadl jsem a přímo na loket. Jenom to křuplo a bylo. Co si z toho pamatuji, byla tak hrozná bolest, že jsem se asi sto metrů domů plazil dvě hodiny, z lavičky na lavičku.
A dnes jsou kromě páteří právě operace loktů vaší specialitou. Co vlastně znojemskou ortopedii zaměstnává nejvíc?
Základem naší klientely jsou pacienti s degenerativním postižením páteře. Tak jak se někomu opotřebí klouby, tak se někomu opotřebí páteř. A často je tím i zúžen páteřní kanál a meziobratlové otvory. Lidé, kteří mají tísněné nervové struktury, mívají silné bolesti, nebo dokonce výpadek funkce. Před Vánoci jsem například operoval paní, která byla tři týdny na vozíku, přestala chodit. Ochrnula, protože opotřebované obratle jí nervy úplně utiskly. Dnes už zase chodí, i když zatím ještě o berlích.
Odkud k vám pacienti míří?
Zkusím se ohlédnout za posledními pěti dny. Předělávali jsme kyčelní náhradu paní z Jindřichova Hradce. Měla úplně rozpadlou polovinu pánve, my jsme ji nahradili celou jamkou od dárce z tkáňové banky. Jsme asi jediní u nás, kteří to takhle řeší – nikdo jiný, pokud vím, tyto štěpy nepoptává. Pak jsem předělával kyčelní náhradu pánovi z Jihlavy, chodil jak Chaplin a trpěl velkými bolestmi. Další pacient byl z Prahy, napravoval jsem mu loket, protože po původní operaci měl velmi malý rozsah pohybu. Včera tu byla paní ze Zlína s nestabilním loktem. Zkrátka chci říct, že pacienti si nás vyhledávají, a to nás těší. Dobře polovinu mé ambulance tvoří lidé z jiných regionů, jezdí k nám i Slováci. Medicína má tu výhodu, že když doznáte určitého renomé, tak si vás pacienti najdou, i když jsou třeba z Ústí nad Labem nebo Karlových Varů a vy působíte skoro na konci světa...
Máte o svých pacientech docela přehled.
To ano, ale kdybyste se mě zeptala na datum, neřeknu vám, kolikátého je. Jen přibližně odhaduji, jaká je polovina měsíce.
Co děláte, když neřešíte práci?
Mám třiapůlletého syna. Manželka a syn jsou ti, kterým se kromě práce hlavně věnuji. Když se chci zaměřit na sebe, odkrajuji si ze spánku. Je to mezi pátou a šestou hodinou ráno, většinou plavu nebo šlapu na rotopedu. A večer si čtu, nejčastěji ve francouzštině, abych si udržoval slovní zásobu.
