"Dvacátého šestého dubna jsme dostali žádost z centrálního archivu ministerstva obrany Ruské federace, abychom doplnili jeho jméno na pomník v Mutěnicích. Jenže než o tom začneme jednat s tamním obecním úřadem, musím zjistit, jestli tam Vasilij skutečně pohřbený je," vysvětluje Kateřina Kurdíková.
Válečné hroby má na starosti už téměř dva roky a když jí je na hodonínském stavebním úřadě přidělili, trochu se vyděsila: "Proč zrovna já?"
A časem zjistila, že je to sice zajímavá, ale i po tolika letech někdy hodně smutná práce. "Většinou to byli mladí kluci a pro mne je to o to horší, že zhruba stejně starý je nyní i můj syn," říká.
A přiznává, že při čtení zápisů, kde ti kluci padli, kdy byli exhumováni a do jakého hrobu byli nakonec uloženi, se člověk neubrání myšlenkám, v jakých podmínkách museli za války žít a že možná mnozí z nich by pušku nikdy na nikoho nenamířili. Že té války měli možná plné zuby a umírali zbytečně.
Ale proč vlastně hledá válečné hroby, když jejich evidence je už i v kraji hotová a v posledních měsících si je dokonce lidé mohou najít i na internetu?
"Potíž je v tom, že nejsou úplně přesné informace o tom, kdo je v hromadném hrobu uložený. Někdy se stává, že najdu zápis o tom, kde voják padl a kdy byl exhumován, ale už chybí dokument o tom, že byl do společného hrobu opravdu uložený," vysvětluje Kateřina Kurdíková.
Často zná jen jméno padlého
A někdy je to jako hledání v kupce sena. "Známe jen jméno, ale nevíme, kde padl, kolik mu bylo let, kde je pohřbený, odkud pocházel. To jsou pak velmi smutné případy. Jakoby se člověk úplně ztratil a nezůstalo po něm vůbec nic," říká.
Žádost, aby vyhledala hrob padlého ve válce, dostává na stůl skoro každý měsíc a někdy i dvě. "Z devadesáti procent bylo pátrání zatím úspěšné. Někdy však trvá i mnoho dnů. To není tak, že si všechny informace v kanceláři hezky vyhledáte na internetu. Častokrát musím na hřbitov a listovat tam v knihách, nebo pátrat ve farních i obecních archivech," vysvětluje.
Jako nevoják se také musela naučit všechny hodnosti. "A dosud v nich trochu plavu," přiznává. I základní historické údaje o tom, jak postupovala osvobozující armáda.
Sovětské symboly a lidské příběhy
"Naštěstí jsem dříve pracovala na odboru kultury a podílela jsem se tam na přípravě publikace o osvobozování Hodonína. Tak aspoň vím, komu mám zavolat, když potřebuji nějakou informaci," dodala.
Zatímco mnozí lidí si pomníků padlých ve druhé světové válce trochu všimli v těchto dnech, když se připomínalo její výročí, Kateřina Kurdíková k nim chodí pracovně dost často.
"Všude na nich je srp a kladivo, a nepůsobí na mne dobře. Jsou takové monumentální a člověka příliš neosloví. Když pak ale jdete po jednotlivých jménech lidí, kteří jsou v hrobu uloženi, začne vám i tady běhat mráz po zádech."
