Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Fasovali jsme čtvrtku chleba na tři dny, vzpomíná muž na Terezín

  7:25aktualizováno  7:25
Jako dvanáctiletý kluk měl Pavel Fried kopat do balonu na plácku za domem, stavět bunkry, chodit na hrušky sousedům, frajeřit před děvčaty na koupališti. Nic z toho ale nedělal, musel se snažit o to základní - přežít.

Pavel Fried strávil za války tři roky v ghettu v Terezíně. Jeho sestra a desítky příbuzných se staly oběťmi holokaustu. | foto: Marie Stránská, MAFRA

Tři roky, od svých téměř dvanácti do patnácti let, totiž strávil v pekle židovského ghetta v Terezíně. Tím během druhé světové války prošlo na 130 tisíc Židů, přežilo z nich jen něco kolem sedmi osmi tisíc.

Pavel Fried byl jedním z nich a stejně tak i jeho rodiče. Jeho sestra ale i s manželem zahynula v plynové komoře v Osvětimi. A z desítek příbuzných se z lágru vrátil jeden strýc. Ti ostatní se stali oběťmi holokaustu.

Do Terezína se Fried dostal s maminkou v květnu 1942 z Třebíče, kde se narodil, bydlel s rodiči a zažil pohodové roky. Do doby, než přišel Hitler, žili jako ostatní.

„A najednou jsme nemohli nikam, ani do školy. Hráli jsme si na hřbitově. A pak jsme se museli dostavit do třebíčského gymnázia se zavazadlem do 50 kil. Prý nám pan Hitler věnoval celé město a oni že nás tam odvezou,“ vypráví Fried.

To, že i s rodiči zůstal v Terezíně tak dlouho, bylo neobvyklé. „Byla to náhoda, možná štěstí nebo Boží řízení, vyberte si,“ říká dnes šestaosmdesátiletý Fried.

Když budeme hodně pracovat, přežijeme, věřili vězni

Štěstí bylo v tom, že se otec dostal do samosprávy a staral se o domy a matka pracovala pro armádu – stříkala uniformy na bílo pro boj v zimě. Tito lidé do transportů nechodili.

„Já už do něj zařazený byl, ale zachránila mě matka. Řekla vedoucímu dílny, Židovi, že chce jít se mnou. A vedoucí šel za esesákem, který je měl na starosti, s tím, že o zapracovanou sílu nechce přijít,“ vzpomíná Fried.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Týdeník 5plus2 najdete každý pátek ve stojanech na obvyklých místech.

„Esesák nás pak ještě s jedním klukem nechal nastoupit na dvoře. Dodnes vidím, jak jsme stáli v pozoru a on na nás zdálky koukl a pak řekl: ‚Na, gut.‘ A to nám zachránilo život,“ popisuje.

Období života v Terezíně připomínají dva obrázky v jeho bytě v Brně-Židenicích. Na jednom je místnost s tříposchoďovými palandami, na druhém stavba železniční vlečky z Bohušovic do Terezína. Po ní proudily tisíce lidí v dobytčácích do Osvětimi.

„Tvrdili nám, že jedou na východ na práci. Netušili jsme, co se s nimi dál děje. Pořád v nás ale udržovali naději, že když budeme hodní a budeme hodně pracovat, nějak přežijeme,“ říká Fried.

Přitom to podle něj byla z hlediska logistického obrovská akce. „Vyvraždit šest milionů lidí není jednoduchá věc. Někdo ji musel připravit. To nedělali esesáci, to dělali obyčejní lidé a nikdo se neptal, proč se to děje,“ podotýká.

Fronty se stály na všechno

I když Terezín nebyl vyhlazovací tábor, zemřelo tam 35 tisíc lidí – na průjmy, infekce, tyfus, a nejvíc staří lidé. Bylo to hlavně kvůli nedostatečné hygieně. Městečko bylo postavené pro sedm tisíc lidí, Židů tam namačkali šedesát tisíc.

„Nás, starší kluky, ubytovali v bývalé škole, kde je dnes muzeum. Celkem nás tam bylo asi 400, v naší cimře 42. Spali jsme na palandách ve třech nad sebou,“ popisuje Fried.

Pro život v Terezíně byly typické blechy, vši, hlad, smrad a fronty. „Ty jsme stáli od rána až do večera a úplně na všechno – ráno na záchod, na umytí, pak na kafe, na jídlo. Toho bylo ale málo. Fasovali jsme čtvrtku chleba na tři dny a tři proužky margarínu,“ líčí Fried.

Nejděsivější ale byla podle něj hrozba transportů. Poslední odjel v říjnu 1944. Ke konci války se někteří vězňové vrátili.

„Teprve pak jsme pochopili, co se asi s nimi dělo. Byly to kostry s vyboulenýma očima. Snažili jsme se jim aspoň házet jídlo, ale škrtili se a rvali si sousta od pusy.“ I s matkou a otcem se po válce vrátil do Třebíče. „Na poslední den v Terezíně se ale vůbec nepamatuji,“ tvrdí.

Od roku 1946 žije v Brně. S výjimkou vojny. Tu strávil za Čepičky a u pétépáků jako hrdinové z Černých baronů. Kvůli otcově živnosti, kterou mu komunisté stejně sebrali.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Brněnské hlavní nádraží prochází tříměsíční rekonstrukcí, která omezila jeho...
Hezčí budovy s úředníky. Jihomoravská nádraží opraví za půl miliardy

Železničáři se v následujících pěti letech ve velkém pustí do oprav nádražních budov na jižní Moravě. Jako první je na řadě Břeclav, nejvíce peněz pak...  celý článek

V areálu Vojenské akademie ve Vyškově se dopoledne ozvala exploze. Výbuch...
Výbuch granátu ve Vojenské akademii ve Vyškově zabil vojáka

Exploze v areálu Vojenské akademie ve Vyškově dopoledne zabila jednoho vojenského policistu a druhého těžce poranila. Podle dostupných informací vybuchl na...  celý článek

Operace ve Fakultní nemocnici Hradec Králové.
Vezměte si naši nemocnici, žádají Boskovice kraj. Chybí peníze na přístroje

Vedení Boskovic poslalo na hejtmanství naléhavou žádost. Požaduje, aby si místní nemocnici převzal do správy kraj. Městu chybí peníze na modernizaci přístrojů...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.