V 50. a 60. letech minulého století vody Brněnské přehrady brázdila loď, která žádné výletníky nevozila, a přece byla nepostradatelná. Dvakrát denně totiž zásobovala lidi potravinami. Patřila neodmyslitelně ke koloritu místní lodní dopravy, jež nyní slaví 70 let od svého zahájení v květnu roku 1946.
„Dobře se na ni pamatuji, sám jsem na ní jednu sezonu jezdil. Měla dvanáct zastavení, kapitán zatroubil a lidé se sbíhali z okolí, i když spíš tam už čekali,“ vypráví sedmdesátiletý Lubomír Strážnický, jenž u přehrady žije už od svého narození. Jeho tatínek tam totiž postavil jednu z prvních chat v roce 1944.
„Byl to klasický koloniál na vodě – s regály, mrazáky a prodejním pultem. Lidé tam dostali úplně všechno: mléko, máslo, rohlíky, salámy, maso a dokonce i věci, které tehdy běžně dostupné nebyly, třeba banány a pomeranče.“
Podle Strážnického byla zásobovací loď prioritou pro tehdejší komunistické vedení města. „Byla to prestižní záležitost. V létě to bylo v podstatě velké město – rekreovalo se tam až sto tisíc lidí,“ míní.
Na lodi jako sedmnáctiletý mladík pracoval zdarma. Brigádu mu nabídl strýc, který dělal vedoucího prodejny. „Považoval jsem to za čest, že jsem se tam dostal, protože to byla rarita. Plavidlu velel vysloužilý námořní kapitán, který bydlel v malém domku na Baštách v Rakovci. Tam loď parkovala přes noc a také tam byly sklady potravin,“ líčí.
První loď se houpala, zboží padalo z regálů
Na trasu vyplouvalo plavidlo pravidelně v sedm ráno a několikrát denně se vracelo pro zásoby, protože lidé všechno vykoupili. Zásobovalo okolí přehrady po trase Kozí Horka – Chochola – Sokolské koupaliště – Osada – Krnovec.
70 let lodní dopravy na Brněnské přehradě
|
„Pramen, na kterém jsem brigádničil, byl vlastně už třetím obchodem v pořadí. Jako první tam jezdila malá lodička. Byla tak úzká a vratká, že když kolem projela nějaká větší loď, zboží padalo z regálů,“ vybavuje si Strážnický.
„Druhá zase měla tvar obdélníku a neměla špičku. Byla strašně pomalá, a když se doplazila ke Kozí Horce, došel jí dech a museli pro ni přijet policajti ve člunu, vzít ji do vleku a dotáhnout zpátky. Škoda že se nikde nezachovala na fotce. Pamatuji si ji ale jako kluk.“
Teprve třetí loď plnila všechny požadavky. Byla stabilní a výkonná. Měla tři motory – jeden na osvětlení, další na pohon lodi a třetí na mrazicí boxy. Byla to vlastně přestavěná loď Veveří, kterou podniku Pramen prodal dopravní podnik v roce 1955.
„Někdy se stalo, že se na velký motor namotaly vlasce a chlapi ho pak na přístavišti opravovali. Bylo vedro, ale my jsme ven nemohli, hlídali jsme loď a hráli karty. Maso díky oddělenému motoru zůstalo v chládku,“ podotýká Strážnický.
Pod blůzkou se skrývaly pomeranče
Oslavy výročí lodní dopravy
|
Kromě vedoucí, kapitána a brigádníka tvořila posádku ještě jedna prodavačka. „Ale pak se začaly ztrácet pomeranče. Strýc nejprve podezíral mě, ale pak se ukázalo, že když odchází prodavačka domů, má nápadně velká ňadra. Cpala si pomeranče za blůzu, tak dojezdila sezonu a skončila,“ popisuje Strážnický.
Loď Pramen přestala lidi kolem přehrady zásobovat v roce 1964. Už nebyla potřeba. Síť prodejen a stánků kolem přehrady byla dostatečná. Lodě se soustředily výhradně na výletníky a místní lidi.
„Vlastně ani nevím, co se s ní stalo. Šel jsem na vojnu, a když jsem se vrátil, už nejezdila, ani nevím, kam se poděla. Je to škoda, patřila k místnímu koloritu,“ uzavírá Strážnický.
