U vstupních dveří centra metadonové substituce Podaných rukou na brněnské Vídeňské ulici se hlasitě baví trojice žen, další dvě mlčky čekají opodál.
„Chodím sem už dva roky, momentálně třikrát nebo čtyřikrát do týdne. Teď piju šedesát. A jestli to pomáhá? No jo, v ničem nejedu,“ hodnotí zhruba čtyřicetiletá žena před dveřmi centra a vytahuje z krabičky cigaretu.
Svou dnešní šedesátimiligramovou dávku metadonu, který zde těžce drogově závislým dávkují podle síly závislosti, už spolykala a domů si s sebou odnáší i zásobu na další tři dny.
V metadonovém programu, jehož cílem je snížení motivace k trestné činnosti, sociálních a zdravotních rizik spojených s užíváním drog a výhledově i dosažení úplné abstinence, jsou i její tři kamarádky. Dorazily společně, za dveře k výdejnímu okénku ale vstupují kvůli zachování anonymity zvlášť.
Metadon domů jen ukázněným
Domů poskytují pracovníci centra metadon pouze těm dlouhodobým klientům, jejichž stav je stabilní, chodí na individuální sezení a toxikologické testy u nich prokážou, že substituční léčba zabírá a současně s ní už pervitin ani heroin neužívají.
Po chvilce vyjde ze dveří opatřených zvonkem asi třicetiletá žena s upraveným make-upem, za ruku drží sotva dvouleté dítě. „Zapomněla jsi tam tohle,“ podává své starší kamarádce papírek s datem příští návštěvy a prohlíží si ten svůj.
Každý den dobrovolně přijde do substitučního centra asi 50 až 60 závislých, o víkendu zhruba polovina. Nejmladšímu klientovi je devatenáct let, léčil se ale i šestnáctiletý. Každý má svoji zdravotní kartu a do programu je zařazen na základě psychiatrického vyšetření.
Metadon v substituční léčběVůbec poprvé ho ze Švýcarska dovezl lékař a šéf nadace Drop-in Jiří Presl. Po řadě experimentů byly v roce 1999 v Česku zavedeny oficiální standardy substituční léčby. Metadon je klasický opiát. Na rozdíl od heroinu, který působí jen několik hodin, tělo ho rychle vylučuje a závislí si ho aplikují i pětkrát denně, se však pije pouze jedenkrát za den, a to v množství stanoveném na základě stupně závislosti. Pokud je léčba správně nastavená, je hladina látky při dlouhodobém podávání stabilní, takže dotyčnému vykryje abstinenční příznaky, necítí po něm tlumivé vlivy jako při heroinu a nezažívá změněné stavy vědomí. I při psychologických testech působí takový člověk jako střízlivý. Po čase však vyvolává poměrně silnou závislost. |
„Jsou to lidé, kteří svoji závislost už konkrétně řeší. Za úspěch považujeme, když se díky programu dotyčného podaří dlouhodobě vytrhnout z drogového života. Je schopen se na úrovni střízlivého člověka starat o rodinu, pracovat, mít vztahy s přáteli a zkrátka normálně fungovat,“ přibližuje psychiatr a odborný ředitel Podaných rukou Jiří Dolák.
Přínos metadonu, který je také opiát, spočívá v tom, že krotí chutě na tvrdé drogy a přitom uživatele při správném dávkování netlumí. Pouze deset až patnáct procent všech uživatelů ale dokáže po určité době snížit dávku na minimum a spousta z nich na něm může zůstat nadosmrti. Z toho pramení skepse některých odborníků i názor, že pomáhá leda „z bláta do louže“.
„Snižování dávek funguje jen u těch se stabilním zázemím. Z nich se pak rekrutují úplní abstinenti. Problém většiny klientů zpočátku nelze řešit rovnou hospitalizací v léčebně, to funguje jen u velmi malého procenta závislých. Úplné odvykání může zkusit vysoce motivovaný člověk, který se na to cítí a má úspěchy v substituční léčbě,“ vysvětluje Dolák.
Kromě ní nabízí obecně prospěšná společnost Podané ruce drogově závislým i řadu dalších služeb, mimo jiné terénní programy nebo skupinovou či individuální psychoterapii. Pobočky má v Brně i dalších moravských městech.
Zatímco do prvního patra sídla Podaných rukou na Vídeňské ulici chodí lidé, kteří mají snahu se závislostí skoncovat, v přízemním kontaktním centru se věnují vážnějším případům. Závislí si tam chodí měnit stříkačky, mohou si ale i zatelefonovat nebo dát sprchu.
Uživatelé tvrdých drog nejsou komunita
„Zaměřujeme se na lidi, kteří pervitin užívají injekčně a dlouhodobě, ti tvoří 90 procent našich klientů. Terénní pracovníci a my jsme takový základ, díky kterému tito lidé přicházejí do kontaktu i s něčím jiným, než jen s policií a lékaři,“ popisuje vedoucí kontaktního centra a sociální pracovník Petr Blažek.
Cílem nízkoprahového centra není zjišťovat ani řešit příčinu závislosti, ale především minimalizovat škody a motivovat závislé ke změně.
České děti pijí nejvíce v Evropě, alkohol seženou všude a nikoho to nezaráží |
„Velká část těchto lidí jako uživatelé pervitinu nemusí vypadat a nevypadá. Často fungují docela normálně. Chodí alespoň nárazově do práce, starají se o rodinu a drogy užívají například o víkendu. Takto se jim vše dlouho daří korigovat. K nám chodí, aby se nepoškozovali víc, než je nezbytné,“ přibližuje Blažek, který v organizaci pracuje osm let.
Zatímco v minulosti podle něj uživatelé tvrdých drog tvořili uzavřenou komunitu, z níž velká část končila na ulici, byla špinavá a všem hodně na očích, nyní je to jinak. Uživatelů přibylo, neznají se všichni navzájem a netvoří semknutou skupinu.
„Ano, chodí k nám třeba na čaj narkomani z chatky nad pivovarem, kde bydlí pět let a dalších pět možná ještě budou, než si řeknou, že by s tím něco měli dělat. Avšak lidí, kteří nežijí ve standardním bydlení, k nám přichází odhadem 40 až 50 procent. Zbytek, takže opravdu velká část, má podle nás slušnější zázemí,“ vysvětluje Blažek.
Vyvrací, že by tvrdé drogy brali stále mladší lidé. „Podle našich statistik obecně tato populace uživatelů stárne a mladí v ní zas tak masivně nepřibývají,“ doplnil.
O závislosti se stále nemluví
Za rok využije služeb kontaktního centra kolem sedmi set různých lidí, přičemž jde jen o část brněnských narkomanů, kteří si píchají. Zhruba 150 příchozích se také nechá orientačně otestovat na infekční nemoci - oba typy žloutenky, syfilis a HIV.
„Snažíme se bránit nešťastným zkreslením, kdy jsou uživatelé drog majoritně vnímání jako lidé společensky nepřijatelní poflakující se po ulicích. Narkomani nejsou jenom tohle. Pokud má dotyčný štěstí, tak díky naší práci relativně zdravý za nějaký čas dojde k rozhodnutí, že mu tenhle život nevyhovuje.“
Drogově závislí mají podle něj v současné době především lepší přístup k informacím, než měli před dvaceti lety. „Na druhou stranu se moc nezměnilo stižení stigmatizací, není běžné, aby lidé otevřeně mluvili o tom, že užívali nebo užívají drogy. Stále se bojí to říkat, aby je ostatní neodsoudili,“ uzavírá.
