Vmísili jsme se do davu houstnoucího směrem k pětiboké kašně, nad níž kdysi trčelo sousoší tří komunistů, a syn se přitom koldokola vyptával, o co tady kráčí.
Mám už pomalejší vedení, takže mi opravdu hned nedošlo, že to, čím se právě brodíme, jsou hypotetické prachy - a akci s jejich vhazováním do davu, který si je pak u kašny měnil za skutečné bankovky, vymyslel nějaký píár kreativec pro zviditelnění Rádia Kiss Hády.
Naopak jsem se ještě drahnou chvíli domnívala, že se v samém středu tlačenice v rámci protestu proti okupaci Tibetu minimálně podepisuje petice za pojmenování pravého stavu věcí v olympiádu letos pořádající, nicméně nijak mírumilovné Číně.
. Na kafiDiář Jany Soukupové Pravidelný středeční fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES. |
Tedy ne že bych chvátala podepsat jakoukoliv petici, právě naopak: od konce listopadu 1989 jsem v podstatě žádný protest nepodepsala, podle vlastní úvahy proto, že předtím jsem se jich napodepisovala ažaž a dodnes mi ty před- a polistopadové podpisy nepřijdou souměřitelné. Ale to je takový můj soukromý problém.
O den později v magazínu MF DNES řekl pan (ex)prezident Havel redaktorce Cíglerové nad podobnou peticí, že "za pravdu má vždycky cenu bojovat", a podíval se přitom na ni tak, že na moment přehodnotila svůj postoj k "pravdařům a láskařům" (nazývaným "otrlými cyniky" podle páně prezidentova nejznámějšího polistopadového výroku).
I předlistopadoví protestující šli však skrze rozvíjející se kapitalismus každý svou cestou.
Vzdor mé antipeticové alergii mne ovšem důvod lidské skrumáže na Moraváku docela zkrušil.
Způsob uvažování těch, co to spískali, i těch, co sem došli - někteří prý dokonce s podběráky a rozevřenými deštníky, aby toho nahamtali co nejvíc - mě na chvíli docela vykolejil.
Navíc byl v tu chvíli na zeleném trávníku i cestičkách parku opravdu strašlivý bordel. Že si z těch kil neproměnitelných papírků udělal někdo nakonec uprostřed skrumáže jasně plápolající ohníček, bylo při duchovním a intelektuálním étosu této akce vcelku pochopitelné.
Po chvíli dojeli se svým "hó-ří" i hasiči, kteří se museli prodírat mezi vzteklouny, co nestihli své papírky včas proměnit za love.
Začalo se nadávat a klít a do toho naučeným hurá-stylem všehoznalých spíkrů kvákal něco moderátor z Kiss Hádů za doprovodu středněproudé tuc-tuc-hopsa-hejsa muziky, která tomuhle rádiu asi sedí nejlíp.
A já jsem prchala a kvílela nad vlastní naivitou i zkázou světa, pronásledována navíc sdělením svého dvaadvacetiletého syna, že jenom nevím, v čem žiju.
A když už se vám tu tak svěřuju, prásknu na sebe i zbytek: Kdybych na ten Moravák přišla včas, našla v rozházených kilech čurbesu nějaké poukázky na prašule a nebyla tam tak smrtonosná strkanice, nechám si je od kisshádníků vyměnit za prachy taky. Fujtajksl.
Takže kdoví, z čeho mi nakonec bylo smutno. Protože se podle výroku mého přítele zraňujeme nejvíc sami o sebe, možná mi bylo zle z té potenciálně mezi mlaďochy poskakující nenažrané báby, která si cpe falešné papírové prachy za bundu a se svítícíma očima se kvůli pár korunám podílí na pochybené reklamní akci.
A ještě si pak za rohem hezky zamoralizuje.
