V minulém dílu seriálu o 90. letech 20. století v Brně hovořil Pernica o postupném rozkladu režimu. Sám stál v čele města teprve od února 1989 a také se účastnil začátku revolučních událostí v Brně, na něž v rozhovoru rovněž vzpomenul.
V tomto pokračování Pernica přibližuje detaily z pozadí dění v listopadu 1989, uvádí na pravou míru okolnosti, díky kterým nezasáhla proti stávkujícím studentům armáda ani vojsko.
A hovoří o svém osudu za posledních dvacet let. Za tuto dobu s ním mimo jiné nemluvil žádný novinář ani historik.
První den revolučních událostí v Brně přehradil kordon policistů dnešní Rašínovu ulici, ale nakonec na náměstí lidi pustili. V úterý mne policajti sebrali v centru Brna a odvezli na služebnu, kde jsem sama viděla, jak se na večer připravuje zásahová jednotka s helmami, obušky a plexisklovými štíty. Víte, proč nakonec "pořádkové síly" nezasáhly?
Samozřejmě. Řešili jsme to tehdy vícekrát na různých místech - na bezpečnosti, v Bílém domě, kde sídlil Městský výbor KSČ, i jinde. V naší čtyřčlenné skupině byl vedoucí městský tajemník KSČ Pavel Pilný, pak tehdejší městský náčelník Sboru národní bezpečnosti Oldřich Kühler, dále náčelník brněnské vojenské posádky generál František Podešva a já. Na vojsko, bezpečnost i městské vedení KSČ shora tlačili, aby byl "nastolen pořádek". Ani my jsme nebyli jednotní: padaly různé návrhy. Generál Podešva ovšem řekl, že vojsko k dispozici nedá. Pak mne vyzvali jako toho, kdo odpovídá za klid ve městě, abych se vyjádřil. Ale i když mi doporučili, že bych zasáhnout měl, nechali konečné rozhodnutí na mně. A já jsem zásah považoval za absolutně vyloučený. Nakonec to dopadlo stejně v celé republice. Znovu bych však chtěl zdůraznit, že předem nic dohodnuto nebylo, každý byl překvapený a rozhodoval jen podle svého rozumu a citu.
Co zmínění pánové dělají dnes?
Nevím přesně. Tehdejší tajemník Pavel Pilný dnes bydlí v Praze a podniká, policejní náčelník asi před pěti lety, prý ve svých dvaašedesáti letech, zemřel, a ten voják je nejspíš v důchodu.
Občanské fórum po svém propuštění z vazby v listopadu 1989 opanoval Petr Cibulka. A odstartoval tak rozkol brněnského Občanského fóra, když protestoval, abyste dál zůstal primátorem. I když to předtím demokraticky odhlasovala Rada OF.
Ano, ještě před tím hlasováním OF ve velké zasedačce Nové radnice se mnou ale velmi střízlivě a rozumně jednal Jaroslav Šabata, který jako jeden z mála nepodléhal emocím tehdejších dnů. Na rozdíl od pana Cibulky, který je extrémní člověk, což nakonec vidíme i dneska. Pan Šabata mne tehdy požádal, abych z místa primátora odstoupil. Ale já jsem řekl, že jsem byl řádně zvolen a odvolat mne má jedině městské zastupitelstvo. I když jsem viděl, jaká je v zemi situace, a na svém místě jsem vydržel z bývalých primátorů asi jako poslední. Jenomže tehdy mi bylo teprve osmačtyřicet let a měl jsem dost energie, takže jsem to odmítl.
Vaše svědectví je ovšem obrovskou rehabilitací Jaroslava Šabaty, kterého pak Cibulka nařkl právě z toho, že jako bývalý komunista chce udržet ve funkci komunistického primátora. Jaroslavu Šabatovi toto nařčení velice ublížilo.
To je mi velmi líto, protože na něho vzpomínám jako na člověka s vysokým přehledem, který dobře věděl, co se děje a jak to řešit.
josef pernicaNarozen 30. dubna 1941 v Šošůvce v Moravském krasu. V roce 1958 se vyučil frekvenčním mechanikem v Tesle Brno. Ovlivněn rodinným prostředím vstoupil v roce 1960 ve svých devatenácti letech do KSČ. V roce 1965 absolvoval slaboproudou průmyslovku. V roce 1976 vystudoval vysokou školu ekonomickou. V letech 1984 až 1989 byl generálním ředitelem koncernu Tesla, měřící a laboratorní přístroje. Od 1. února 1989 do 19. března 1990 byl brněnským primátorem. Po listopadu 1989 byl dva roky poslancem a členem předsednictva federálního shromáždění. Poté založil s přáteli v Brně tiskárnu Polygra. Mezitím spoluzaložil též firmu Apos se sídlem v Blansku a byl členem jeho vedení, z něhož v roce 2006 odstoupil a dnes jako důchodce poskytuje odborné zázemí zdejším mladším kolegům. |
A hned potom OF odhlasovalo, že budete dál primátorem.
Nebral jsem to jako dar. Zkrátka jsem jen nechtěl odstoupit bez řádného odvolání. I když jsem se dostal do sporu s Jaroslavem Šabatou, který mé setrvání ve funkci vzal jako překážku v dalším postupu. I v tehdejším stresu však bez emocí hledal hlavně východiska. Na mne však padla velká politická odpovědnost. Do té doby byla radnice do velké míry řízena stranickými orgány, jenže ty nevyvíjely činnost. Takže se vše řešilo na radnici, kulaté stoly radnice se zástupci OF se konaly skoro každý den. Spali jsme tehdy pár hodin denně, protože za radnici jsme obvykle jednali jen dva. Můj náměstek Jiří Hlaváček a já.
Setkal jste se i s Petrem Cibulkou?
Ano, několikrát. Velmi mne překvapilo, že tváří v tvář mluvil vcelku rozumně, ale potom dělal naprosto nepochopitelné kroky. Nechoval se podle dohody.
To jsme na OF také dobře znali.
Myslím si to. A dokazuje to i jeho dnešní, víceméně symbolická činnost.
Proč jste nakonec z postu primátora odstoupil?Protože situace už nebyla udržitelná. Přijel dokonce i prezident Václav Havel se zástupci OF z Prahy řešit, jak je možné, že je tu ještě primátor ze staré doby. Nebo se konaly akce, které byly proti mému přesvědčení. Takže bych se začal zesměšňovat jako ten, kdo slouží komukoliv. Nakonec rozhodlo, když se odhaloval pomník T. G. Masaryka před dnešní lékařskou fakultou a nový rektor Milan Jelínek mne přišel pozvat, abych se toho jako zástupce města zúčastnil. Na toho pána taky vzpomínám ve velmi dobrém. Jenomže když se mne ptal, co tam budu říkat, opáčil jsem, že tu akci jedině naruším. TGM samozřejmě jako prvního československého prezidenta uznávám, ale v březnu 1990 tohle nikoho nezajímalo. Na akci šel pak místo mne jeden z nově kooptovaných náměstků, kteří mě tehdy znovu potvrdili ve funkci primátora. Já jsem si však řekl, že při prvním zadupání jsem neutekl, určitou houževnatost a názor už jsem projevil, ale mám dost rozumu, abych odešel. Navíc když jsem tehdy přišel domů, seděla má žena a dvacetiletá dcera včetně mé maminky v obýváku a poplakávaly, co to tam se mnou v tom Brně dělají. A říkaly svorně: "Už toho nech."
Bylo by tehdy zkrátka daleko jednodušší mít za primátora někoho, jako byl nomenklaturní kádr Vasil Biľak, to by šlo šup šup. Vy jste byl moc slušný.
Málokdo mi mohl něco vyčítat. I když jsem měl řadu zaměstnání a funkcí, nikde jsem se tak nenadřel jako na radnici, kde jsem ještě před listopadem vyměnil také některé vedoucí odborů, kteří pracovali špatně nebo málo. Tehdy se však objevil záměr dát mne do vazby, aby byl problém se starým primátorem na radnici Brna vyřešen. Ačkoliv žádný důvod k tomu nebyl. Náčelník krajské správy SNB mi to zavolal a já jsem si řekl, že už jde o nerovný a zbytečný boj.
* Co jste dělal potom?
Kamarád Antonín Oujezdský z Minervy Boskovice mne vzal do práce, i když mu hrozili, že ho za to vyhodí. Přežil to s velkým škraloupem a za půl roku pak odešel. Všelijakých známých jsem měl předtím hodně, ale po převratu skoro žádný nezbyl. A to byl problém, protože žádné podpory v nezaměstnanosti tehdy neexistovaly. A já jsem se navíc konečně stěhoval z Blanska do Brna, abych nemusel stále dojíždět. Po třech měsících jsem pak za kraj kandidoval do poslanecké sněmovny na prvním místě kandidátky. A pak mne zvolili i členem předsednictva federálního shromáždění. Tyhle další dva roky byly nejhorší v mém životě, to byl opravdový blázinec. Velké názorové střety a ohromná pracovní zátěž, navíc já nejsem žádný politik. Také jsem zažil scénky, kdy jsem šel například do tamní jídelny na oběd, přišli poslanci za jiné uskupení a vykřikovali: "S bolševikem si nesednu." A protože jinde nebylo místo, raději odešli. Do dalšího volebního období jsem tedy nešel. Založili jsme pak v Brně se dvěma kamarády tiskárnu Polygra, nejdřív v takových vypůjčených likusácích v Králově Poli, pak jsme se přesunuli na Palackého, kde je tiskárna dodnes. K dobru nového vedení státu musím říct, že alespoň nechalo podnikat všechny. I komunisty. Já jsem ale svůj podíl v roce 2007 prodal.
Takže je z vás důchodce?
Vrátil jsem se do firmy Apos Blansko, jehož součástí se v roce 2005 stala i Metra Blansko, kde jsem předtím jedenadvacet let pracoval. Příští rok oslavíme stoleté výročí firmy, která mívala pět a půl tisíce zaměstnanců. Dnes jich má tři sta padesát. Ale na rozdíl od zaniklé brněnské Tesly existujeme. Také se úplně obměnil sortiment. Uměřících přístrojů šel vývoj technologií asi nejvíc kupředu.
Poslední otázka. Jste dodnes v komunistické straně?
Ano. Mnoho lidí se mi diví, ale já pro to mám řadu důvodů. V žádném případě jsem nechtěl patřit mezi ty, kteří se při změně společnosti překabátili. I když lidé v mém okolí tak často učinili. Já ale nechci vystoupit ze strany v době, kdy se mi členství v ní nehodí. Navíc když jsem v ní byl tehdy, když se to hodilo. A pocházím z rodiny, která takto byla zapojená do společnosti, sám jsem do strany vstoupil v devatenácti letech, když mi v roce 1960 nabídli vstup. Dodnes si zachovávám vlastní charakteristiku, stejně mne nikdo nebude hodnotit jinak než jako komunistu. Díky tomu jsem byl i ve funkci primátora. Nemám důvod, abych se měnil. Nechci ani hodnotit minulou dobu jako tu, kde bylo všechno špatně. Jako dnes není všechno jen dobře. V posledních letech se lidstvo ostatně snaží najít třetí cestu, ale zatím se moc nedaří. Přitom kdybychom dokázali vzít to dobré z obou systémů a dát dohromady, bylo by to perfektní.
