Čtrnáctihlavé stádo divokých koní ve stepní rezervaci u středočeských Milovic.

Čtrnáctihlavé stádo divokých koní ve stepní rezervaci u středočeských Milovic. | foto: Petr Topič, MAFRA

V Podyjí se objeví divocí poníci, pomohou udržovat cenné trávníky

  • 4
Bývalá vojenská střelnice u Mašovic a Havranické vřesoviště. To jsou dvě místa Národního parku Podyjí, kde se mají v budoucnu pást divocí koně - exmoorští poníci. Jde o způsob, jak levně a efektivně pečovat o cenné suché trávníky a vřesoviště.

„Dosud tady byly jen ovce a kozy, ovšem pro zachování druhové pestrosti společenstev jsou velmi důležité rozmanité způsoby pastvy. Každý druh zvířat totiž vypásá porost trochu jiným způsobem, preferuje jiné druhy bylin, ponechává jinou výšku ‚strniště‘,“ vysvětluje Lenka Reiterová, vedoucí odboru ochrany přírody národního parku.

Čím více různých druhů zvířat se bude na stepích pást, tím více druhů rostlin, ale i brouků, kobylek, pavouků a dalších bezobratlých tu najde vhodné podmínky k přežití.

„Exmoorský pony má navíc tu výhodu, že podobně jako ovce a kozy snáší velmi dobře přítomnost člověka, nehrozí od něj tedy žádné nebezpečí třeba procházejícím turistům,“ dodává. Na padesáti hektarech bude pobíhat maximálně dvacet koní. Vybrat správné poníky přitom není jen tak.

„Je to výsledek velmi pečlivé a podrobné analýzy. Využili jsme přitom výsledky posledních vědeckých výzkumů, které zásadně změnily pohled na divoké koně. Především díky genetickým analýzám. Ukázalo se například, že divocí koně nebyli šediví, jak se v literatuře psalo posledních sedmdesát let, ale že měli hnědou srst a černé žíně na hřívě a ocasu,“ popisuje Dalibor Dostál, ředitel občanského sdružení Česká krajina, které se zasadilo už o návrat koní do středočeských Milovic.

Obejdou se bez péče člověka

Volba padla na koně z Velké Británie, kteří svojí velikostí, zbarvením a stavbou těla nejlépe odpovídají původním divokým koním Evropy.

„Koně žijí v oblasti Exmooru celoročně pod širým nebem, bez jakékoliv péče ze strany člověka. Nejsou přikrmováni, nejsou využíváni k ježdění ani tahu. Pouze spásají louky a vřesoviště na místní planině,“ doplnil Dostál. Takto divoce tady žijí od nepaměti, první písemné záznamy o nich jsou z roku 1086.

Kůň stojí několik desítek tisíc korun, což je z velké části dáno cenou transportu z Británie. „Jak se budou rozrůstat tuzemská stáda, bude jejich cena pro Českou republiku klesat,“ míní Dostál.

Na projektu sdružení spolupracuje kromě národního parku ještě s ekologickou organizací Beleco a také s Biologickým centrem Akademie věd České republiky a Jihočeskou univerzitou. Momentálně všichni čekají, jak dopadne žádost o evropskou dotaci. Jasno má být během prvního pololetí letošního roku.

Zatímco v Milovicích počítají i se šlechtěným praturem, v Podyjí se zvíře podobné zubrovi neobjeví.

„Zubr je zvíře velkých rozloh. Jeho chov si mohou dovolit v rozsáhlé neobydlené oblasti, jako jsou Milovice. Tam si mohou zubři najít tiché místo, kam se schovají, když nebudou mít náladu na lidi. V Podyjí, které je nejen hustě osídlené, ale také hojně navštěvované turisty, by mohla být pastva zubrů nebezpečná jak pro lidi, tak pro zvířata,“ objasňuje odbornice ze správy parku.

Ohrady se zubry by tak musely být striktně nepřístupné a takové pastviny v Podyjí nejsou. „Jedním z hlavních důvodů, proč jsme se rozhodli pro poníky, byl fakt, že koňskou ohradou mohou běžně procházet lidé, aniž by vznikala rizika na jedné, či druhé straně,“ uzavřela Reiterová.