Projekt nazvaný Migrating Art Historians, tedy Stěhovaví historici umění, vede docent Masarykovy univerzity Ivan Foletti. MF DNES už o plánu informovala na podzim s tím, že skupina na něj vybírá peníze přes web indiegogo.com (psali jsme zde).
Do začátku výpravy se jim podařilo od sponzorů získat přes dvanáct tisíc dolarů, tedy více než 300 tisíc korun.
I tak bude jedním z nejtěžších úkolů na cestě vyjít s penězi. Při své cestě ze švýcarského Lausanne přes Ženevu, Lyon, Nevers, Tours či Remeš až do legendárního ostrovního kláštera Mont-Saint-Michel, budou nocovat v klášterech. „Noc bude stát patnáct eur na osobu, to je na francouzské poměry relativně málo, pro nás je to ale dost peněz,“ okomentoval Foletti.
Nakupování bude pro studenty společná záležitost, půjdou pouze s jednou platební kartou a vše budou platit dohromady. Předběžně si vyčlenili na každého sedm eur denně, za tyto peníze budou pořizovat hlavně potraviny, a to od lokálních zemědělců.
Elektronika je po pár dnech k ničemu
Další věci – jako oblečení – řešit nemusí, získali je od sponzorů. „Oslovili jsme hlavně české výrobce a celkem nám sponzoři dali věci v hodnotě asi 300 tisíc korun. Na druhou stranu jsme zhruba stejnou částku odmítli přijmout, protože dané firmy měly jinou filozofii než my,“ objasnil Foletti. Mezi odmítnutými byla třeba nadnárodní pojišťovna.
Poutníci si také stanovili váhové limity na batohy – osm kilo na ženy a dvanáct kilo pro muže. A co si takoví moderní poutníci nesou? Rozhodně ne elektroniku, té dojdou baterky za pár dní a potom jim je k ničemu. „Beru si spacák, karimatku, oblečení, blok na psaní, nůž, vývrtku na víno nebo základní potřeby na vaření,“ popsala účastnice poutě Monika Kučerová.
O mnoho věcí se poutníci podělí, například o vařič nebo hygienické pomůcky. „Při dřívějších cestách jsme zjistili, že si vystačíme jen s jednou pastou, jedním mýdlem a jedním šamponem,“ podotýká Foletti.
Jako tým bude skupina fungovat i v dalších ohledech. Mezi pravidla patří například to, že si těžké batohy navzájem nahazují na záda, mají společnou vodu a pijí ji od nejslabšího člena týmu. Ti pomalejší navíc chodí vepředu a drží tak skupinu u sebe, jelikož se jim ti rychlejší přizpůsobují tempem chůze.
Ideální tempo jsou tři kilometry za hodinu
A co dělají při dlouhých cestách? „Často si povídáme, hrajeme hry, vypráví se příběhy nebo i zpíváme,“ popsal Foletti.
Pro úspěch výpravy je důležitá i fyzická příprava. Foletti sice dodává, že plánovaných třicet kilometrů denně ujde každý mladý zdravý člověk, ale ani tak se účastníci nevyhnuli tréninku. „Já třeba běhám po schodech nebo cvičím dřepy,“ prozradila účastnice Pavla Tichá.
Po předchozích zkušenostech budou chodit rychlostí zhruba tři kilometry za hodinu, jelikož se tělo unaví méně, než kdyby šli rychleji. Z dlouhých pochodů vznikají puchýře, novodobí poutníci proti nim bojují hlavně dobře rozšlápnutými botami, ponožkami se stříbrným vláknem nebo napudrovanýma nohama.
Celá cesta slouží hlavně pro akademické účely – psaní bakalářských a diplomových prací, neboť studenti poznají památky naživo. Z celého světa za nimi přijedou i odborníci, jejichž přednášky se budou veřejně vysílat na internetu, z výpravy nakonec vznikne 12 krátkometrážních filmů.
