Čtyřiasedmdesátiletý dobrovolný hasič Jan Úlehla z Hodonína. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Povodně 1997: Úplné dno sil. Tak vzpomínají hasiči na ničivé záplavy

  • 0
Stovky hodin strávili v červenci 1997 hasiči na Moravě stavěním pytlových hrází i nekonečným odčerpáváním vody ze zatopených domů. Záchranáři z Hodonínska dodnes tvrdí, že tak náročný zásah nikdo z nich do té doby nezažil.

Když v červenci 1997 začaly sirény po celém Hodonínsku naléhavě svolávat dobrovolné hasiče, vůbec je nenapadlo, že je jejich rodiny uvidí v příštích týdnech maximálně na fotkách v rodinných albech.

Čekal je tak náročný zásah, jaký v době před povodní roku 1997 nezažili. A ani po ní.

"Brodili jsme se tehdy v zatopených sklepech celé dny až po prsa ve vodě. Bylo to zoufalé. Odčerpali jsme vodu a ona za chvíli přitekla zase," vzpomíná na nejnáročnější zásah svého života dnes čtyřiasedmdesátiletý dobrovolný hasič Jan Úlehla z Hodonína.

Před 15 lety jednotce dobrovolných hasičů velel. Zásah trval téměř dva měsíce.

"Přejížděli jsme sem a tam. Z Hodonína k Lužicím i do Mikulčic, zkrátka kde bylo potřeba. Prošli jsme přes tisíc zatopených domů. Voda, která byla kontaminovaná kde čím, silně zapáchala a my v ní museli být celé dny. Týdny ve vodě a v blátě," popisuje drobný modrooký muž.

Dříve byl profesionálním hasičem i důlním záchranářem v mikulčickém lignitovém Dole Mír.

Manželka se o něho bála

Jeho manželka Jenovéfa vzpomíná, jak se tehdy při extrémní povodni před patnácti lety každý den bála, že se její muž už nevrátí ze zásahu domů. Mají spolu tři dcery.

"Přicházel úplně zničený. Hasiči si tehdy sahali až na úplné dno sil. Často byl vyhládlý, protože měli za celý den jedno jídlo a někdy ani to ne. Na věci jako jídlo či odpočinek nezbýval přes den ani v noci, kdy čerpali vodu nebo stavěli hráze z pytlů, vůbec čas. Jen se vždy doma vysprchoval, najedl a šel k smrti utahaný spát. A ráno nanovo," vzpomíná Jenovéfa Úlehlová.

Když si velitel zásahu hodonínských hasičů vybavuje vypjaté chvíle, vybaví se mu pohled na stovky lidí, kteří přišli o majetek a prožívali extrémní stresové situace.

"My jsme ty plačící lidi museli držet, aby se z té beznaděje a zoufalství nezhroutili. Povzbuzovali jsme je, že zas bude dobře a že se vše časem vyřeší a dá do pořádku," vypráví Úlehla.

V některých domech přitom zasahovali i několikrát. Vzpomíná i na nekonečné a úmorné pytlování na Skařinské hrázi za Hodonínem. "Přijela vždy fůra písku, my jsme jej naházeli do pytlů a ty jsme pak v noci na zádech promoklí v dešti a blátě tahali stovky metrů daleko. Hráz prosakovala a hrozilo, že se protrhne," vybavuje si náročné okamžiky z katastrofální povodně.

Když byl pak povolen odstřel ve Strážnici a obrovská masa vody valící se na Hodonín se rozlila do luk, všem se prý tehdy neskutečně ulevilo. Teprve když voda úplně opadla, ukázala se ta pravá zkáza.

"Všude byly hromady bláta a mezi nimi zničený majetek lidí. A také spousta potkanů a myší," dokreslil ještě dobrovolný hasič z Hodonínska.

Paradoxně on jediný z celého zásahu odnesl živelnou pohromu zdravotně. "Chvíli po povodni začaly problémy se srdcem a přihlásil se infarkt. Po něm pak i obrovské problémy s ledvinami," dává své potíže do souvislosti jednoznačně s dlouhodobým zásahem ve studené vodě.