Stoletá voda se kromě stovek domů postavených u jihomoravských řek rozlila také do polí, luk a lužních lesů. Ani po dvou týdnech od 7. července, kdy povodeň nezřízeně vtrhla do nejníže položených částí Veselí nad Moravou, Milokoště, Moravského Písku, Rohatce či Mikulčic, se jí zpět do koryta nechtělo.
V některých částech Hodonínska a Břeclavska se pak zapáchající obří jezera držela i dva měsíce. Všude se tak při pomalém návratu řeky zpět do koryta linul nesnesitelný zápach. Zápach tlejících mrtvých těl hospodářských i lesních zvířat, splašků a také rozkládajících se pozůstatků toho, co ještě před pár dny rostlo na zahrádkách a v sadech.
"Bylo to skutečně zoufalé. Před zápachem se nedalo nikam schovat. Až když přijeli tři holandští experti s výkonnými velkokapacitními čerpadly, která dokázala odčerpat šest set litrů vody za vteřinu, to bylo snesitelnější," vypráví Milokošťan Vladimír Groš.
V neděli 20. července voda ve Veselí nad Moravou navíc znovu stoupla. "Přetekl Baťův kanál a armáda musela zapytlovat zámecký park, zpevnit hráz rybníka Viťák v Zarazicích a také upravit hráz potoka Svodnice, kde voda přetekla přes korunu hráze," citovala z veselské povodňové kroniky mluvčí radnice Petra Pavková.
Policisté na člunech projížděli Petrovské louky, které se také kompletně ocitly pod vodou. Řada lidí, kteří propadali zoufalství a beznaději, na tom byla psychicky čím dál hůř. Začali vyhledávat lékařskou pomoc.
To nejhorší ovšem pro mnohé přišlo až po skončení povodně. Teprve když se objevily obrovské hromady bláta a zničeného majetku, který lidé shromažďovali často celý život.
"Chtěla jsem tehdy jet do Kyjova a na nádraží mi před nosem ujel vlak. Tahle banální situace spustila nekontrolovatelný výbuch pláče a nedalo se to vůbec zastavit. Zhroutila jsem se a strávila pak šest týdnů v psychiatrické léčebně. Dodnes užívám léky proti úzkosti," vybavuje si bolestivé vzpomínky na katastrofální povodeň pětašedesátiletá žena.
