Podobu divadelních domů, jejich umělecký odér a nezaměnitelnou značku, za kterou publikum míří, v první řadě formuje dramaturgie. Hudebně dramatickou nevyjímaje. Uvažování o tom, čemu, kdy a jaký dám na jevišti prostor, je i pro repertoárové divadlo životně nezbytné.
Divákům lze jistě předhazovat neustále ověřené a komerčně prověřené špeky, ale máte to jako s přetučnělou stravou. Hrozí přemlsanost, z ní plynoucí apatie a konečně zástava srdce.
A co nové, původní a neotřelé?
Taková divácká obec nestráví po čase nic jiného než "hvězdné" muzikály, a když jí pak předložíte něco nového, původního, neotřelého a v dobré víře hledajícího, bude zaskočena, rozmrzelá a podobný opus na milost ani nevezme.
Městské divadlo Brno je naštěstí rozkročeno ve své muzikálové dramaturgii do dvou stran. Cukrátka jako hit hitů Jesus Christ Superstar nebo v české premiéře uvedené Čarodějky z Eastwicku střílí do obecenstva se stejnou vervou jako autorské věci.
I přes evidentní autorskou, ale také inscenační kvalitu obou zdejších novinek - Bídníků a Evity - je tedy možné namítat, zda té světovosti naráz není až příliš.
Ale nebuďme regionální škarohlídové. Na brněnské hudební scéně, nesoucí v tuzemsku od otevření v roce 2004 stále přívlastky nejmodernější a oprávněně také nejprogresivnější, je všudypřítomná ambice dělat autorské divadlo. S těmito uměleckými výsledky (jak ukázal třeba muzikál Peklo) je to někdy na pováženou - ale snaha se tady cení možná dvojnásob. A to nemyslím jen výšku tantiém a honorářů tvůrcům.
Z desítky nových inscenací uváděných v brněnském divadle na Lidické ulici je ryze demokraticky vždy pět činoherních a stejně tolik hudebních. Letmý pohled do příští sezony výmluvně naznačuje, jak to tady se směřováním muzikálové dramaturgie myslí.
Brněnská hudební díla
V nabídce ještě do léta figuruje další původní hudební dílo připravené speciálně do Brna. Známý skladatel a hudebník Daniel Fikejz, inspirován severskou mytologií, dodá opus s tajemným názvem Singoalla. Do stejné kategorie původních tuzemských opusů lze přiřadit také oprášený muzikál ze zdejší nejsilněji zastoupené dílny Moša-Merta, která se připomene poopravenou politickou satirou Ptákoviny podle Aristofana.
Abonentům hudební scény však neunikne ani obrázek muzikálového vření v zahraničí. Dramaturgický plán slibuje deset let starý rockový muzikál Mozart!, který byl poprvé uveden ve Vídni a jehož tématika do Brna skvěle zapadne.
Hudební biografii geniálního skladatele doplní možná nejpozoruhodnější titul nové nabídky. Na listopad je plánováno Procitnutí jara. Druhdy skandální dílo německého dramatika Franka Wedekinda o dospívání, sexu a strnulé morálce za oceánem přetavili do libreta a not. Spring Awakening mělo off-broadwayskou premiéru v červenci roku 2006 v New Yorku, ale už v prosinci stejného roku putovalo přímo na Broadway.
Milujete statistiky prestiže? Procitnutí jara získalo jedenáct nominací na prestižní ocenění TONY, z nichž hned osm skutečně získalo, například v kategorii za nejlepší muzikál, režii, hudbu nebo hlavního protagonistu. Na brněnský muzikálový podzim se tedy zřejmě lze skutečně těšit. Pětici nových titulů v pomyslné dramaturgické kolonce "nesmrtelný a neohratelný šlágr" doplní výpravný muzikál Hello, Dolly! Návrat legendy tady spojí s poporodním comebackem Aleny Antalové, milovníci zlaté klasiky a jevištního umění půvabné trojnásobné maminky mají tedy také zaděláno.
Bídníci kýč obešli
Zpět ale k brněnskému defilé populárních Bídníků a neméně žádané Evity. První titul podle legendárního románu Victora Huga měl premiéru v polovině února a jen o šest týdnů později ho následoval hudební příběh o manželce argentinského diktátora Evě Perónové.
Ve srovnání obou inscenací vyjdou lépe Bídníci. Režisér tohoto titulu Stanislav Moša to s velkými plátny a emocemi umí. Nejen při zahraničních angažmá prokázal cit pro organizování dění na velkém jevišti. Po sedmnácti letech od české premiéry, po dvojím pražském uvedení a po volných právech na nynější třetí tuzemskou inscenaci vsadili v Brně na velkolepost. Režie více čí méně navíc zdůrazňuje hlavní motivy díla, jako jsou různé podoby lásky: od osobního milostného citu až k vnitřnímu prohořívání občanskými ideály revoluce.
Je nabíledni, že tento hřmotný příběh z barikád se může velmi nenápadně stočit do nesnesitelného balení přeslazené romantiky. Nejdéle uváděný muzikál v historii hudebního divadla má však ve své brněnské podobě cit pro míru patosu i sentimentu. Mošovi k tomu paradoxně pomáhá zejména naturalistická výprava. Německý scénograf Christoph Weyers ví, že divácké kouzlo podobné historické fresky tkví v bezmála realistickém vyvedení dobových kulis. A tak na jevišti vyroste "skutečný" kamenolom nebo v efektní zkratce "opravdové" barikády z bouřlivého července 1830.
Tato přesvědčivá iluze doby by však sama o sobě byla málo. Moša z těchto kulis za pomoci fortelného svícení umí tvořit až básnické dramatické obrazy. Efektně umí využít či přeskupovat samotné sólisty, jindy zase početný chór. K tomu jako nepominutelný zážitek přidejte výtečné hudební nastudování Jiřího Petrdílka a plnotučný zvuk velkého třiatřicetičlenného orchestru. Pro srovnání: hudební kolorit Evity obstarává osmnáct hudebníků.
Už opakovaně byla zmíněna, a bude to platit také o inscenaci Evita, pěvecká, herecká i pohybová vyspělost a bravura zdejšího souboru. V Bídnících jsou některé ženské role až čtyřikrát alternovány. Není v prostorových možnostech a ani silách recenzenta tuto armádu jednotlivě zaznamenat. Omezme se tedy paradoxně na jednu zápůjčku z Prahy.
Při premiéře zaperlil z předchozích inscenacích Bídníků vypůjčený Jan Ježek v hlavní roli galejníka Jeana Valjeana, na jehož hlasovém výkonu je znát také operní zkušenost. Brněnští Bídníci jsou tříhodinová opulentní podívaná. Výtečně napsané figury i příběh a zajímavá muzika nejsou automatickou zárukou pozitivního výsledku. V Brně se však v případě Bídníků dostavil. Moša se tváří v tvář jednomu z nejlepších muzikálů světa osvědčil, konturoval emoce, figury i děj a nesklouznul do kýče.
Evita líbivá i plochá
Velký a celosvětový úspěch zažil také muzikál Evita, jehož ústřední píseň Don't cry for me, Argentina znají i divadelní a filmoví ignoranti. V Brně svoji v pořadí už třetí Evitu vytvořil německý režisér Pavel Fieber. Inscenace profesionální, ale i tak je výsledný dojem přece jen plochý.
Fieber na jeviště přinesl bezpochyby zajímavý režijní nápad. Dvouhodinovému večeru dominují výtečné výjevy: opěvovaná hrdinka sedí na domečku švýcarské banky, kam si ulila státní peníze, jindy populisticky pózuje fotografům jako falešný anděl dobrodiní v dětské nemocnici. Tím však kritičtější akcent režie končí.
Evita není muzikálovým holdem sporné manželce argentinského diktátora, ale příběhem, který moc, úspěch i slávu problematizuje. A právě tento fakt Fieberově studeně nablýskané inscenaci chybí. Mondénní kostýmy, lehoučké i vášnivé choreografie a sentimentem nešetřící orámování inscenace tady sice odráží svět pofidérního politického pozlátka. Na druhou stranu je ale i příliš blyštivým pozlátkem večera, v němž se sice výtečně zpívá, hraje a tančí, ale kde chybí ráznější názor inscenátorů. S brněnskou Evitou můžete sympatizovat, dojímat se jejím osudem, zato však v tomto zábavně a naoko bezchybně namíchaném koktejlu budete těžko hledat kritičtější souřadnice kontroverzní ženy.
Vyrábět světově proslulé muzikály jako na běžícím pásu zavání divadelní machou i dramaturgickou inflací. Je samozřejmě dobře - pro soubor i publikum - že si obě legendy do Brna našly cestu. Při podobném tempu však hrozí nebezpečí, že divák bude proslulé tituly lokat bez větší účasti. A s odstupem týdne už si ani nevzpomene, se kterým šlágrem měl vlastně tu čest. Byli to Bídníci, Evita, Cats či Fantom opery? Poslední dva hity se v Brně ještě nehrály...
Divácká obec nestráví po čase nic jiného než "hvězdné" muzikály, a když jí předložíte něco nového, původního, neotřelého, podobný opus na milost ani nevezme.
Vyrábět světově proslulé muzikály jako na běžícím pásu zavání divadelní machou i dramaturgickou inflací. Je samozřejmě dobře, že si obě legendy do Brna našly cestu.
