Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Prachy, které nemohly být požehnané... Paříž - šul nul

  21:17aktualizováno  21:17
Možná to taky znáte. Přijdou vám najednou nějaké větší peníze - a za rohem už číhá katastrofa, která vás o ně připraví. Případně naopak: ve finančním srabu se přižene ještě jakýsi superprůšvih.

Jana Soukupová | foto: MF DNES

A ze strany zcela nečekané se objeví finanční výpomoc, nezřídka dokonce v takřka přesně požadované výši.

Před Vánocemi se mi podařilo na inzerát prodat staré, dávno zapomenuté a při úklidu objevené nacistické krámy, ani nevím, jak a kdy se u nás ocitly. Koupil si je jako svůj vánoční dárek jeden sběratel militárií, který kvůli nim přijel až z opačného konce republiky.

. Na kafi

Diář Jany Soukupové

Jaksi jsem tušila, že takové prachy nemůžou být požehnané. A taky jo.

Za necelý měsíc mi od milého brněnského Dopravního podniku dorazila šest let stará pohledávka k zaplacení dávno zapomenuté dlužné pětistovky, když mne v tramvaji čapli revizoři.

S exekučními poplatky se tiše a bez upozornění bobtnající částka vyšplhala na čtrnáct tisíc. Tu máš čerte kropáč, lováče za bídné nacistické krámy v tlamičce MHD a mastného exekutora jen zasyčely.

Dluhy, které se vracejí
Ale pamatuju si také, jak jsem za naprosto nekřesťanské prachy posílala dceři do Anglie balík učebnic, aby se mohla učit na přijímačky.

Po návratu z pošty jsem úplně stejnou sumu našla ve schránce na domovních dveřích - jeden starý dlužník mi konečně zaplatil za dávno odebrané knihy. A tak bych mohla pokračovat.

Přivedlo mne to ovšem k opatrně osahávané myšlence, že finanční toky nemá cenu hlídat ani přílišným skrblictvím, ani fanfarónskou poživačností, která jedinci velí uvalit okamžitě všecko za nejblíže dosažitelný požitek. Obojí jeví tendenci se nevyplácet.

Nejspíš ovšem existují celoživotní loseři, kteří se z bezdomoveckého srabu nikdy nevyhrabou, či naopak hamtáci, kteří se nakonec musí obklopit těžkou společenskou hradbou, protože jejich bohatství láká i kdejakého lumpa.

Osud tak akorát
Ale to jsou výjimky potvrzující mé tiše hlásané soukromé pravidlo, že při troše dobré vůle nám osud naděluje pořád tak akorát.

Uvědomila jsem si, že lidé, kteří tohle pravidlo dokonale přijali za své, byli ti nejlepší v mém životě. Třeba Pavel Tigrid, který kdysi v Paříži řídil exilový časopis Svědectví. Dojely jsme za ním s dcerou v červnu 1989 s pár franky v kapse a on nám bez nejmenších okolků či rozpaků okamžitě zaplatil hotel, bral nás na večeře a dceři koupil dárky, které v socialistickém Československu nikdy ani neviděla.

Při mé další návštěvě už v roce 1990 mi sehnal zadarmo ubytování kousek vedle budovy UNESCO, v níž jsem se účastnila jakési novinářské trachty, takže prachy, co nám UNESCO dalo na hotel, jsem směnila za spousty krásných dětských knížek od Gallimarda. A to jsme ještě hodovali každý večer v "dědových" oblíbených hospůdkách, pochopitelně na jeho účet.

Když se pak rozhodl zlikvidovat pařížskou redakci svého Svědectví, zaplatil mému kamarádovi Dušanu Skálovi dokonce i benzin, aby si mohl pro všechno, co v redakci měl, přijet a užít ve prospěch obnoveného časopisu a nakladatelství Host.

Mně poslal fax, který jsem pak v jakési rodinné finanční nouzi docela dobře prodala.

Zkrátka všechna čest, "děda" Tigrid uměl dávat dárky. Rozhodně kolem nich nikdy neprovozoval žádné tanečky, věnoval vše samozřejmě a s noblesou, jaká se hned tak nevidí. Věděl totiž, že co rozdá, vždycky se mu nakonec vrátí. Třebaže ne vždycky v penězích.

Letos o Velikonocích jsem jela zase do Paříže, tentokrát s nejmladší dcerou. Byl to fajn výlet a Paříž samozřejmě nezklamala. Ale zároveň jsem se tu prvně nesetkala s "dědou". A to mě dostalo.

Smutek mě dusil nejen u hospůdek, v nichž nás s přáteli docela přirozeně hostil, či v Rue Croix des Petit Champs, kde dnes na domě číslo 30 najdeme nenápadnou kovovou cedulku, že tu "děda" provozoval komunisty z duše nenáviděné Svědectví.

Kdesi v šišince mozkové mi po celou dobu tkvěla stálá a nevymazatelná bolest, že Pavla Tigrida už nikdy v životě neuvidím.

Vždyť to říkám: za všecko se platí a všecko se vrací. Poznala jsem nádherného člověka. Nevyměnila bych přátelství s ním ani za velké peníze. A dnes za ně platím smutkem. Krásným.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ženské uskupení Užaslé umístilo na sochu T. G. Masaryka před brněnskou...
Padnu, oznamoval po volbách pletený vzkaz na Masarykově soše v Brně

Loni žasnul, tentokrát se T. G. Masaryk po víkendových parlamentních volbách chystal padnout. Takový vzkaz visel od pondělního rána na soše prvního prezidenta...  celý článek

Jana Krutáková, volební lídr STAN v Jihomoravském kraji
Hrozilo jí vězení, teď je z exstarostky Krutákové poslankyně STAN

Přestože se na jižní Moravě Starostům a nezávislým (STAN) příliš nedařilo – získali tu jen 3,63 procenta hlasů – díky výsledkům ve zbytku země se do Sněmovny...  celý článek

Pětičlenná skupinka dětí řádila v rozestavěném domě na Brněnsku. Kromě ničení...
Parta dětí řádila na stavbě. Kromě ničení postavila zeď a zazdila okno

Škodu za 30 tisíc korun způsobila pětičlenná parta ani ne třináctiletých dětí v rozestavěném rodinném domku na Brněnsku. Nejen že bourala už postavené zdi, ale...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.