Praktický lékař Hubáčkové říká, že je chodící zázrak. Zdraví je pro ni nejdůležitější. „Všechno ostatní přijde. Přeji ho každému, ale také lásku, která je v předvánočním čase tolik třeba, a přitom mnohým lidem se teplá náruč ani hezké slovíčko nedostává,“ mrzí ji.
„Zázraky“, jež zažila, se jí začaly dít, když onemocněla rakovinou. „To pro mě znamenalo první zastavení mezi nebem a zemí,“ říká.
Že je nemocná, se zjistilo při banální operaci. „Ale něco ve mně to tušilo už při vstupu na oddělení. Potom jsem se dostala do specializované nemocnice, kde měli rozhodnout, jaká bude následovat léčba. A čekala mě další operace. Nemohla jsem tehdy spát, nechtělo se mi umřít. Právě tehdy jsem se setkala se ‚světlem‘, které mi řeklo, že všechno dobře dopadne,“ popisuje.
Říká, že to přijala zkrátka tak, že jsou věci mezi nebem a zemí. A z toho, že jí někteří lidé nevěří, si hlavu nedělá.
Slibovala, že si odpočine. Tělo ale poručilo
I díky osudovým životním zvratům začala malovat, jde v podstatě o automatickou kresbu, svoje díla úspěšně vystavuje. „Vždycky jsem ráda malovala, zpívala, tancovala. Ale přišly děti a jiné starosti a nebyl čas. Teď jsem se do těch let vrátila zpět,“ těší ji.
Ale ani později se její osudové okamžiky psát nepřestaly. „Praskla mi
cévka a mozek se zalil krví. Ten den jsem přišla z práce, malovala, málo spala. Slíbila jsem si, že si určitě brzy odpočinu, ale tělo poručilo hned. Náhle přišla obrovská bolest hlavy. Stačila jsem ještě zavolat kamarádce, že je mi zle, a ještě jsem stihla otevřít dveře od bytu,“ zavzpomínala.
Vánoce slavila na konci října. Se synem v Irsku
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Týdeník 5plus2 najdete ve stojanech každý pátek na obvyklých místech. |
„Doktoři přišli na to, že šlo o vrozenou indispozici, byla to taková tikající bomba,“ vysvětluje. Pak během šesti dnů podstoupila dvě operace mozku. Byla v bezvědomí, rodina se u ní střídala. A mezi operacemi se dostala „jinam“.
„Jako by mě vtáhla hadice od vysavače. Byl to tunel, ale klikatý a tou rychlostí mě vyhodil do meziprostoru. Byla jsem šťastná a spokojená, nic mě nebolelo. Tak jsem si tam spokojeně mihotala a najednou se ozval pobavený hlas, který mi řekl, že ještě není můj čas a mám se vrátit zpět. Já jsem nechtěla, ale jemně, krásně foukl a obrovskou rychlostí jsem se vracela zpátky na druhou stranu. Letěla jsem přes celý špitál a přes ty prosklené pokoje viděla ostatní pacienty. Najednou jsem se ocitla nad svým tělem a to bylo hrozné. Nechtěla jsem zpět. Viděla jsem tam svoje děti, chtěla jsem jim říct, ať nepláčou, že je mi dobře,“ líčí. Návrat zpět do normálního života pro ni nebyl jednoduchý, učila se znovu mluvit a chodit.
Prodělat tak vážnou nemoc je ale podle ní svým způsobem osvobozující. „Nelpím na blbostech, nedělám si vrásky, kam pojedu na dovolenou, co si koupím. Žiju okamžikem. Každý den naplno. Důležité je nezaobírat se tím, co bylo. Ale nedívat se ani moc dopředu. Prostě žít pro tento den,“ vzkazuje.
Sama už zažila „předpremiéru“ Štědrého dne. „Už jsme ho oslavili koncem října se synem, který žije v Irsku a pracuje i o svátcích. Rozhodla jsem se, že připravím Štědrý den, takže byl stromeček, kapr, salát i rybí polévka. Vánoce si můžeme udělat, kdykoliv chceme, záleží jen na nás,“ míní.
Ty pravé Vánoce si ale rozhodně ujít nenechá. „Strávím je s rodinou ve Znojmě, jsem už druhým rokem babička, je to moc krásné,“ uzavřela malířka.
