Věra Weberová si prohlíží exponáty na výstavě, kterou Masarykovo muzeum v Hodoníně připomnělo utrpení Židů. | foto: Hynek Zdeněk, 5plus2.cz

Už stála sbalená na peronu, vlak jel do Osvětimi. Zachránil ji úplatek

  • 26
Oblaka dýmu nad lokomotivou a syčící pára provázející odjíždějící vlak zůstanou navždy zapsány v mysli Věry Weberové z Kyjova. Vlak totiž odvážel mnoho jejích kamarádů, které už nikdy v životě nespatřila. Jeho cílovou stanicí byl totiž likvidační tábor v Osvětimi.

Weberová ví, že do něj měla nasednout i ona. Takový byl aspoň plán nacistů, kteří likvidovali Židy umístěné ve sběrném táboře v Terezíně.

Malá Věra žila před začátkem druhé světové války v Kyjově a chystala se do první třídy.

„Bydleli jsme na Masarykově náměstí. Krátce po vyhlášení protektorátu se k nám z nařízení nastěhovali ještě Vojtašovi z Hodonína,“ vysvětluje náhlé změny. Židi se před nacisty neschovali ani v Kyjově, a tak si i její rodina musela sbalit to nejnutnější a dostavit se na nádraží.

Tam už byl připraven vlak do Terezína, o němž nacisti tvrdili, že je v něm vytvořené židovské město.

„Každý si do kufrů nabalil hlavně jídlo, protože jsme měli obavy z možného hladu. Ty se ukázaly jako oprávněné, protože hned, jak jsme přijeli, se k nám hrnuli vyhublí lidé s otázkou, jestli pro ně máme kousek chleba,“ popisuje první okamžiky po příjezdu do Terezína.

Rodina Weberova se tedy s ostatními podělila o své zásoby, brzy ale sama poznala, co to znamená, když se jim ze žaludku ozývá mučivé kručení.

„Trpěli jsme silně nedostatkem potravy, ale já jsem měla velké štěstí, že tam se mnou byla maminka. Mnohokrát mi dávala část svých přídělů. Přesto i chlebová kůrka byla pro mne velmi vzácná,“ líčí. V Terezíně měla být do října 1944. Pak ji na denním raportu četli mezi těmi, kteří mají nasednout druhý den do vlaku.

„Nikdo jsme v té době neznali cílovou stanici a ani to, že směřují do vyhlazovacího tábora. Jen se jim říkalo vlaky na východ,“ vzpomněla na transporty jedoucí do Osvětimi.

Náš dům byl vyrabovaný. Nikdo nečekal, že se vrátíme

Malá školačka se na cestu docela těšila, slibovala si od toho dobrodružství a lepší život, krutou realitu si nepřipouštěla, stejně jako její kamarádi.

„Už jsem měla sbalené věci a stála jsem na peroně, ale jak se později ukázalo, maminka mi opět zachránila život. Podplatila určité lidi. Někdo z nich mne pak rychle odvedl z peronu a ukryl až do odjezdu vlaku,“ oživila si mučivou vzpomínku.

Od tohoto okamžiku už ale Věra oficiálně v Terezíně nebyla, protože její dokumenty, na rozdíl od ní, do Osvětimi odcestovaly. Neměla tak už nárok na potravinový lístek. I v tomto případě pomohla dívence maminka, o dávky se s dcerou dělila.

Po osvobození se rodina konečně vrátila do rodného města.

„Když jsme přijeli do Kyjova, neměli jsme už vůbec nic. Peníze ani jídlo. Jak jsme vzápětí zjistili, náš dům byl vyrabovaný. Ne Němci, ale našimi spoluobčany, kteří už nepočítali s naším návratem. V domě jsme tak neměli ani jednu židli, stolek nebo nádobí. Byli jsme ale živí, a to bylo to nejdůležitější, což se mnohým našim známým nepodařilo,“ uzavírá sedmdesát let starou vzpomínku Weberová.

Hrůzy Osvětimi svět objevil před 70 lety: