Dne 29. května 1982 ve svých 23 letech položil Filípek svou hlavu "prokletého" básníka na tramvajové koleje dlouhé a temné ulice Hlinky, kde se "šalina" řítí kolem výstaviště.
Básník Libor Filípek-KadlecNarozen 23. února 1959 ve Zlíně a po studiích gymnázia, když nebyl přijat na FAMU, DAMU, JAMU ani brněnskou pedagogickou fakultu, studoval dva roky Elektrotechnickou fakultu VUT v Brně.  Dvacet let po roce 1989 vyšla kniha textů básníka Libora Kadlece-Filípka. |
"O žádném z nich z daní fungující televize nenatočila ani bit, ačkoliv na to má cyklus, ve kterém sledujeme velmi objasněná a už vůbec ne předčasná úmrtí (není-li předčasnou jakákoliv smrt)," domnívá se Filípkův tehdejší přítel a spoluherec z alternativního divadla té doby Tak-Tak.
"V hubě plno peří"
Jeho deníkové texty jsou součástí knihy s podtitulem Básně, deníky, hříčky. Deprese citlivého básníka se násobily tehdejší neupřímnou a šedivou dobou k nesnesení.
"Miliony občanů usedají na závěr dalšího týdne k dalším zbytkům speciálně pro ně od šéfkuchaře rekonstruovaným," píše Filípek v deníkovém zápisu z dubna 1982, kdy mu zbýval měsíc života.
"Ale je to jenom někdy, zrovna jako teď, když jsem viděl toho kapra ve vaně na boku, když jsem viděl toho němého odsouzence – mám v hubě plno peří a střev po pozdně nedělní slepici á la V POLSKU JE TO TEĎ ŠÍLENÝ."
Citlivý mládenec, který po dvou letech opustil studia brněnské elektrotechnické fakulty a pak pracoval už jen jako brigádník – knihovník, noční vrátný či reprodukční fotograf, vzdor svému rozevlátému životnímu stylu nijak nedokázal vytěsnit situaci, ve které se nacházelo normalizační Československo i okolní státy východního bloku. A samozřejmě ani události kolem polského hnutí Solidarita, kterou tamní režim právě krutě potlačoval.
Básník z Lyrických agresí
Filípek se v Brně brzy seznámil s jádrem tehdejší bohémy. Lidmi kolem Divadla na provázku, mladými výtvarníky z Kamenné kolonie, studenty, kteří v čele s J. A. Pitínským (tehdy ještě Zdeňkem Petrželkou) připravovali v roce 1979 naprosto svobodné divadlo.
"O pár týdnů později přivedl Šimako Filípka do divadla Tak-Tak, pro které Zdeněk Petrželka, také absolvent zlínského gymnázia, sestavil provokativní pásmo z ruských básníků nazvané Lyrické agrese," vzpomíná v dalším z doslovů k Filípkově knize Žádné dívky, nic jeho spoluherec a přítel Petr Oslzlý. A přidává další podrobnosti o Filípkově legendární roli Básníka v tomto představení.
"Dny se krátily a premiéra Lyrických agresí se blížila. Každou noc se město pokrývalo plakáty Občané, na barikády! Premiéra 16. listopadu! Hlavní představitel však onemocněl a na záskok jsme nikoho neměli, protože Liborovi by nikdo soudný roli nesvěřil. Představení vrcholilo. Šimako jako Policajt zapálil knihu a podal ji Liborovi- Básníkovi. Ten ji vzal do natažené dlaně a hořící pomalu pozdvihoval v caravaggiovském výjevu před tvář a nad hlavu v absolutní napětí recitace: Já o mnohém vím, má paměť má právo, já smím ta strašlivá znamení nést. – Pak tma a zvuk výstřelů."
I když Lyrické agrese měly "v sobě náboj, který nás přes všechno diletantství uvrhl do středu dění", jak vzpomíná Petr Oslzlý, a na představení se byli podívat "všichni, kterých jsme si tehdy v brněnské kultuře vážili", státní moc možná právě proto nakonec další představení divadla Tak-Tak zakázala a soubor prakticky rozmetala.
"Liborovi zbývalo dva a půl roku života. Prožil je tak, jak o tom svědčí jeho poznámky, fotografie a básně – hekticky, u konce s dechem, v ustavičné exaltaci radosti a přátelství – a ve stejně ustavičném soužení, pochybách a výčitkách. To, co bylo, už se nedalo stupňovat. A to, k čemu mířily naděje, neumělo ještě přijít. A navíc, přes všechny důvěrnosti a horování pro stará přátelství je mládí do sebe zahleděné, rozcitlivělé a egoistické," soudí Petr Oslzlý. O tomtéž dokonale svědčí i kniha Filípkových textů.
Ukázka z Filípkových deníkových zápiskůJe z neděle pondělí |
