Eva Vidlařová, 90.léta

Eva Vidlařová, 90.léta | foto: archiv

„Provázek“ byl centrem opozice díky Trúdě Vidlařové

  • 12
DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - V roce odměku, tedy 1968, šla takhle Eva Trúda Vidlařová s kamarádkou Jindrou městem Brnem a na Domě pánů z Kunštátu uviděly napsáno: Dnes Spatium, brněnská bohéma. "Tak jsme šly. Nalívalo se tam víno, a i když surrealista Řezníček vyřvával ty své sprosťárny, na které bychom se v té době neodvážily samy ani pomyslet, nesmírně nás to okouzlilo," vzpomíná hrdinka Řezníčkovy knihy Hvězdy kvelbu na počátek svého angažmá u brněnské bohémy.

Prožila s ní její nejslavnější éru s pověstným guru, "absolutním" básníkem a demiurgem Janem Novákem. Což byl ve skutečnosti cvok zavřený po studiích psychologie a filozofie na brněnské fakultě za pletky s malými holčičkami. Nejdřív skončil ve vězení a po půlroční vazbě nakonec na další půlrok v blázinci. V době svého demiurgování pracoval ovšem už jako dělník ve Zbrojovce, tedy v Závodech Jana Švermy v Brně.

Eva Vidlařová"Nejlepší období bohémy skončilo, když měli komunisti na začátku normalizace pocit, že jde o provokaci, byť Jan Novák na pověstném zábradlí kolem morového sloupu na Náměstí Svobody recitoval vietnamskou komunistickou poezii," vzpomíná korpulentní Eva Vidlařová, kterou kromě Řezníčka zachytil i Karel Fuksa ve svém filmu o brněnské bohémě.

disidenti jižní moravy

Ke dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost?

Jana SoukupováČtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.

"Při tom natáčení mi řekli, že se mám svléknout do kombinačky," vybavuje si Trúda záběr, na němž ve Fuksově školní filmové práci Pan Novák loupá brambory. "A i když to nebyl šálek mé kávy, říkala jsem si, že když se filmuje, tak musím. Jenže nakonec se do daleko větších rozpaků dostali přítomní bohémové včetně Pavla Řezníčka," směje se Trúda.

Trúda inženýrkou

"Zatímco já jsem přímočará osoba, moje matka se mnou dost drsně skrytě manipulovala. Děsně jsme na sebe při mé pubertě narazily," vzpomíná Trúda na své dospívání v rodině učitele, který se do rodinných záležitostí moc nepletl, a na svou matku, která pracovala jako vrátná na akademii věd.

"Ve třetím ročníku střední všeobecně vzdělávací školy jsem si najednou uvědomila, že za rok skončím a ničím nebudu. A protože mě vždycky bavilo recitování, říkala jsem si, co kdybych to zkusila na Janáčkově akademii múzických umění," vybavuje si svůj sen o herectví pozdější hvězdná členka Divadla na provázku, která si však tehdy nijak nevěřila.

Napadlo ji to ale na chmelové brigádě, a i když o svém nápadu nikomu neřekla, zažila zvláštní věc. Skoro ve stejný okamžik se tehdy otevřely dveře do tělocvičny, kde brigádníci nocovali, dovnitř vtrhli dva studenti, podívali se na Trúdu, vyprskli smíchy a zmizeli. Za chvíli to zopakovali jiní dva a po nich přišla kamarádka s dotazem: "Ty prý chceš jít na JAMU?"

Trúda tehdy zůstala jako Lotova žena. Později se historka vysvětlila. Na brigádě se svým snem "být herečkou" každému naopak vychloubala velmi ošklivá a naprosto ničím pozoruhodná, mírně obézní dcera jistého papaláše, což se hned rozneslo. "Ta tlustá chce jít na JAMU," šeptali si studenti. A tak si spletli osoby.

Eva Vidlařová v kancelářiEva Vidlařová v kanceláři

"Když jsem viděla takový ohlas, řekla jsem si, že publikum by mě asi nevzalo, a vykašlala jsem se na to," zdůvodňuje Trúda odbočku mezi svým snem a jeho pozdějším naplněním. Tou odbočkou byla studia ekonomického směru na dopravní vysoké v Žilině. Jenže ani tam ji matka nejdřív nechtěla pustit, i když vypadnout z Brna toužila její dcera hlavně kvůli neustálým domácím konfliktům právě s ní.

"A tak jsem zkusila studovat technický směr na elektrofakultě Vysokého učení technického. Jenže po dvou letech jsem přišla na to, co jsem si pak ověřila mezi divadelníky: dokáže-li se člověk uvolnit a tvořit na jevišti, pak v drtivé většině případů není schopen koncentrace v levé mozkové hemisféře," vysvětluje debakl svých abstraktních studií Trúda, která pak rok a půl pracovala na noční směny v pekárně.

"Osmého února jsem vyletěla ze školy a otevřel se přede mnou nádherný rok 1968," vzpomíná. "Idylka. Po práci jsem spala asi čtyři hodiny a pak jsem šla do města, kde to opravdu tepalo. Do práce jsem šla na jedenáctou v noci."

Po okupaci se ale přihlásila depresivní nálada a nasbíral se i spánkový deficit. "Obrátilo se to a já jsem pořád spala. Jen jsem si po cestě z práce stačila koupit a přečíst noviny a pak jsem vstávala až večer na ty televizní. A šla zase do práce," povzdechne si Trúda.

"Načež moje matka najednou přivedla psycholožku, která dělala průzkum se studenty, co odešli ze školy. A ta se mě zeptala, jestli chci v té pekárně dělat celý život, čímž mě dostala. Protože navíc moje matka chtěla mít za každou cenu z dcery inženýrku, mohla jsem nakonec odjet studovat provoz a ekonomiku silniční a městské dopravy do tehdy šedivé, odporné a zaprděné Žiliny," nebere si servítky Trúda.

Miss Beánia

Ale ještě předtím viděla Eva Vidlařová v kině Formanův film Hoří má panenko. "Tehdy jsem přišla domů, seděla ve svém pokojíčku a snila s otevřenýma očima," vzpomíná Trúda. "A představovala jsem si ty potroublé baby, jak soutěžily o titul Miss! Kdybych tam byla já, jak bych to rozjela," malovala si budoucí hvězda studentského majálesu.

V roce 1968 bylo totiž i brněnským studentům povoleno uspořádat takzvané Beánie. "Odpoledne se nejdřív vydal městem průvod, do kterého jsem šla za prasečí hlavu," dosvědčuje svou schopnost dělat si legraci ze sebe samé Trúda. "Z noční košile mi trčel prasečí rypák i se čtyřlístkem, na horní půlku těla jsem si narazila cylindr s prostřihy pro oči a moje mladší sestra Madla mě jakože pásla. A jak jsme tak šly přes Pekařskou na Zelný trh, na ulici stály domovnice, které se mohly uchechtat, když na mě řvaly: Seš prase," bere tehdejší neomalenosti s nadhledem Trúda.

Večer Beánie pokračovaly na Stadionu na Kounicově, tehdejší Lenince, maškarním rejem. "A protože jsem si uvědomila, že nového nic nesplaším, vyházela jsem matčinu almaru, vzala si její starou plátěnou kombinačku a ozdobila jsem se nápisem Miss Beánia, kterou tam večer studenti také volili. Říkala jsem si, že to se mě netýká, vylezla jsem s kámoškou nahoru na balkon, abychom líp viděly – a najednou jsem se ocitla v tom Formanově filmu – i s tím naháněním holek. A uvědomila jsem si, jak všechno funguje a události spějí nezadržitelně k bodu, kam má člověk dojít. Takže jsem kámošce řekla: Pojď, jdeme. A zúčastnila jsem se volby," vybavuje si Trúda tehdejší taškařici i s měřením prsou takzvaným prsoměrem, který se při měření jejího poprsí přelomil, neboť měřené objekty překonaly všechny předpokládané meze.

Eva Vidlařová

"A nastal poprask, navíc výborný a vtipný, protože to byli chytří studenti, kteří potřebovali, aby si někdo ze sebe samého dokázal udělat psinu. A tak jsem si prvně v životě užila svých pět minut slávy před nabitým sálem, což se mi samozřejmě moc líbilo," popisuje svou první hvězdnou chvíli Trúda.

"To jsem ještě neznala i ty méně příjemné aspekty takové slávy," dodává hvězda tehdejších mejdanů, večírků a různých akcí, kam ji kdekdo zval. Vznikly také slavné fotky Rosti Košťála, které Trúdu proslavily ještě víc.

Báječná léta na Provázku

Ani s titulem inženýrky se Evě Vidlařové nedařilo bez praxe najít odpovídající práci. A tehdy se zúčastnila konkurzu na roli v připravované inscenaci Pezza versus Čorba od Bolka Polívky v Divadle na provázku.

"Na konkurz mě upozornili kolegové, v novinách o něm vyšel inzerát s názvem Už netřeba hubnout. Byl u toho tehdy i provázkovský režisér Peter Scherhaufer, který si mě pamatoval z volby Miss Beánia a spolu s Dášou Bláhovou hučel do Bolka: Tu vem, to je šoumenka, takovou potřebujeme," vzpomíná na počátek své nejkrásnější životní etapy Trúda, které tehdy pomohlo nejen to, že byla u konkurzu nejobjemnější, ale že dělala judo, které pak Bolek v inscenaci o dvou soupeřících cirkusáckých rodinách skvěle uplatnil.

Když se na Provázku po roce uvolnilo místo tajemníka, šťastná Trúda na ně nastoupila. "Prožila jsem tam nejlepší život, jaký jsem mohla," je legendárnímu období Provázku dodnes vděčná za lidské a existenční zázemí i v době své disidentské činnosti. A chválí zejména Petra Oslzlého nejen za jeho různorodé podzemní aktivity, ale i za nezlomný tah při rozšiřování a upevňování tvůrčí i lidské svobody na Provázku.

Štěstí na soudce

Idylka ovšem nikdy nebyla dokonalá. Už jen kvůli "dohlížejícím" kulturním pracovníkům, z nichž Trúda vzpomíná zvlášť na posledního ředitele Státního divadla Brno před rokem 1989 Jiřího Majera, pod kterého Provázek coby experimentální scéna také patřil.

"To byl chytrý člověk, ale morálně nestál za nic, byl nejhorší z těch předlistopadových. Tvrdě jsem na něho narazila, u soudu se pak řešil můj vyhazov kvůli tomu, že jsem konfliktní a jednám nepřiměřeně. Tehdy jsem se naučila jít do sporů tvrdě a otevřeně. Protože když protistrana viděla, že si beru právníka a soudím se, sama pak mou výpověď stáhla," vzpomíná na své dílčí vítězství Trúda.

"Když mě pak ale zavřeli, bylo vidět, že má radost," zdůvodňuje svůj otřesný pracovní posudek od zaměstnavatele.

Eva Vidlařová, 80.léta

Do vazby ji zavřeli 19. prosince 1988 coby členku Výboru na obranu Petra Cibulky za trestný čin "nadržování", totiž za rozesílání dopisů, ve kterých varovala lidi z Cibulkova seznamu odběratelů samizdatu, že zásilky na jeho a matčinu adresu jsou úředně zadržovány a že jako svědci nemusí vypovídat.

Když se blížil soud, ohradil se Trúdin obhájce Jiří Machourek v dopise Státnímu divadlu proti pracovnímu hodnocení své klientky. "Toto vyznívá značně negativně jak po stránce pracovní, tak pokud jde o povahové vlastnosti jmenované. Je v příkrém rozporu s údaji, jak je hodnocena slyšenými svědky – spolupracovníky divadla," domáhal se objektivního hodnocení Machourek.

Každopádně tehdy jednatřicetiletý předseda Ivo Kouřil si v dubnu při hlavním líčení Městského soudu dovolil Trúdu neodsoudit. Což nevydýchal prokurátor Jiří Janča a "hnal to vejš". Leč předseda senátu Krajského soudu Milan Staněk Trúdu nakonec definitivně vyvinil.

Pupek distribuce samizdatu

Režimem dosazeným dohlížitelům divadelního života "odbojného" Provázku musela být čestná a otevřená Trúdina povaha zcela speciálním trnem v oku. "Distribuci samizdatových Lidovek v Brně tehdy organizovala v Divadle na provázku herečka Eva Trúda," vzpomíná v textu Můj život s lidovkami na předrevoluční dobu Jiří Asher.

"Dodnes si pamatuji, jak nad jejím pracovním stolem na šňůře visely k podpisu aktuální petice, informace o Chartě, samizdaty všeho druhu a o kus dál byla obrovská cedule z nápisem: Prosíme návštěvy, aby zde počítali z odposlechem. Jakmile přišla z Prahy zásilka Lidovek , dostavili jsme se k Evě, ta nám každému vydala počet výtisků LN, a ty jsme pak roznášeli každý do svého okruhu čtenářů," svědčí o totálním nasazení a klíčové roli po všech stránkách velké brněnské disidentky Asher.

Navíc se Trúda účastnila i kdekterého protirežimního vystoupení v ulicích a protestů před soudem. Proslulo zvláště její vystoupení na obhajobu "rozhazovače letáků" Slávka Popelky, kdy si Trúda před budovou soudu lehla na trávník a nechala se funícími estébáky za ruce a nohu vláčet do auta.

"Druhou nohu mi nechali poskakovat po zemi s výroky typu Ať si tu čapu pořádně narve," vzpomíná dnes už se smíchem Trúda.


Bohémové neměli být politiky

Na Provázku skončila Trúda v roce 1992, i když v některých dalších inscenacích ještě hrála, naposledy v Báječných létech pod psa podle románu Michala Viewegha.
"Pak už jsem ze zdravotních důvodů prostě nemohla, špatně jsem chodila, zakopávala v zákulisí a zapomínala texty," líčí svůj únavový syndrom Trúda.
Navíc ji Petr Cibulka stále přesvědčoval, že by ve redakci svých Necenzurovaných novin (tehdy ještě Rudé krávo) potřeboval spolehlivého člověka.
"Věděla jsem, že to u něho nebude jednoduché, ale chtěla jsem dělat něco smysluplného, tak jsem šla. V redakci jsem se pak denně setkávala se zástupem lidí, které minulý režim diskriminoval a oni se po převratu marně snažili dosáhnout nápravy. Kromě zveřejnění jejich příběhů, což také nic neřešilo, víc udělat nešlo," líčí Trúda počátky dalšího neskutečného pracovního nasazení, které skončilo až seznámením Cibulky s jeho pozdější chotí Janou Hrbkovou-Štufkovou.
"V pátek se s ní seznámil, když ho uháněla kvůli interview, a v pondělí už z Necenzurovaných novin odcházelo pět členů pražské redakce," vybavuje si Trúda.
"Úplně ho zblbla, převzala ekonomickou část a ještě se tahle velká normalizační komunistka nestyděla tvrdit, jak bojovala proti bolševikovi," vrtí hlavou nevěřícně Trúda.
Pak už Cibulka kromě své ženy nevěřil nikomu. Včetně Trúdy. "Já mu to ale nemám za zlé," je se svým odchodem z redakce smířená Trúda, která pak léta bojovala v těžké existenční krizi za invalidní důchod.
Tehdy ji navíc zažaloval o půl milionu odškodného David Částek za její dopis čtenáře, který otiskl Kudláčkův Český deník a v němž Trúda dosvědčovala, že tenhle první předseda polistopadových Mladých konzervativců byl původně "ambiciózní svazácký spratek".
Soud se léta vlekl a skončil Trúdinou povinností zaplatit náklady řízení přes 50 000 korun, které tehdy odsouzená opravdu neměla. Až za delší čas se dozvěděla, že za ni dluh tajně uhradil její obhájce Jiří Machourek.
"Dnes mě nejvíc mrzí, že po převratu nedošlo k důsledné očistě společnosti, zlo nebylo pranýřováno a komunistům bylo povoleno se rozlézt do různých parlamentních stran, funkcí a také nejvyšších státních postů, příkladem je nakonec i dnešní premiér.
Jde o nehoráznost, která pro tento národ znamená třetí stupeň demoralizace z let 1948, 1968 a 1989. Že komunisti dodnes fungují jako parlamentní strana, nakradli si a jsou v klidu, považuju za selhání tehdejších politiků, kteří coby bohémové vidí skutečnost nereálně – jako dramatický příběh – a to s politikou opravdu nejde dohromady," shrnuje dojmy z posledních dvaceti let Trúda.