Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Mezi odplatou a hanebností je rozdíl, říkají historici o účtování s Němci

  10:25aktualizováno  10:25
Svého třetího průvodce Brnem vydali zdejší historici Alexandr Brummer a Michal Konečný. A je netradiční. Brno účtující, jak se publikace jmenuje, totiž provádí po místech spojených s účtováním s kolaboranty a Němci po druhé světové válce.

Michal Konečný (vlevo) a Alexandr Brummer napsali průvodce Brno nacistické, Brno stalinistické a teď také Brno účtující. | foto: Marie Stránská, MAFRA

„Brno účtující je o kontroverzním procesu v dějinách města. Z tehdejšího pohledu byly ty události možná legitimní a pochopitelné, z dnešní perspektivy jsou neakceptovatelné. Tyto dva pohledy se však neprotínají,“ říkají autoři.

Pohořelický pochod smrti, v jehož důsledku zemřelo v květnu 1945 až 1 700 lidí, byl podle nich humanitární katastrofou. „Je dobře, že současní představitelé Brna převzali zodpovědnost za rozhodnutí svých předchůdců a vyjádřili nad ním lítost.“

Za poslední léta se atmosféra a diskuse o vyhnání brněnských Němců výrazně posunula. Sice se tohle téma pokoušeli otevřít nejdřív novináři a pak kolem roku 2000 iniciativa Ondřeje Lišky, ale vlastně jej naplno rozjel až román Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. I politici téma dlouho odmítali. Muselo přijít až současné vedení města, aby se o vyhnání brněnských Němců začalo znovu mluvit?
Konečný: To ano, ale naprosto nezastupitelnou roli v současné diskusi sehrál právě román Kateřiny Tučkové. Měl podobnou roli jako klíčové společenské romány v 19. století. Ovlivnil veřejné mínění, lidé se na základě fiktivního příběhu najednou začali zajímat o historické pozadí nějaké události, o které se do té doby příliš nemluvilo. Román otevřel úplně novou diskusi a politici, kteří se k tomuto nově vytyčenému trendu přihlásili, se do značné míry spíš svezli na společenské vlně.
Brummer: Román je jedna strana mince. Na tu druhou potřebujete veřejnost, která chce a dokáže si klást otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi.

Poválečné Brno v číslech

  • Zhruba 3 000 lidí pojal internační tábor v Kounicových kolejích, který vznikl v květnu 1945. Do října v něm zemřelo asi 300 z nich.
  • 20 000 německy mluvících žen, dětí a starých lidí bylo z Brna nuceně vysídleno 30. až 31. května 1945, během cesty jich zemřelo nejméně 1 700.
  • 16 860 lidí prošlo do konce roku 1946 internačním táborem Maloměřice-Borky, který byl zřízen 6. června 1945. Desítky osob zemřely.
  • 18. června vznikl internační tábor v Bohunicích, prošlo jím 6 500 lidí, 183 z nich zemřelo.

Proč se vaše knížka jmenuje zrovna Brno účtující a proč jste vůbec měli potřebu ji napsat?
Brummer: Taková věc v Brně chyběla. Pokud by vás zajímalo, jak to tady bylo po válce s Němci, musela byste vyzobávat informace z diplomových prací nebo sborníků, odborných prací, nebo jste si mohla přečíst Vyhnání Gerty Schnirch. Ale nějaký ucelený obraz, populárně naučný, nic takového tady není. Léta 1945–1946 jsou pro Brno velmi důležitá. Vezmete lidi z města, které po staletí budují a tvoří jeho identitu, a odvezete je nebo vyženete pryč.
Konečný: A název odkazuje k poválečnému účtování s Němci a kolaboranty, tak se tomu tehdy říkalo.

Z jakého důvodu bylo účtování s německy mluvícími obyvateli zrovna v Brně tak tvrdé?
Brummer: Souvisí to s tím, že Brno bylo zkrátka německé město. Je tady tradice 150 let nacionálního boje o charakter města. Do roku 1918 bylo v rukou německých elit, pak vzniklo Velké Brno, které bylo české. Za války tu bylo 60 tisíc Němců, německé kriminály, sídlilo tady gestapo. Takže pak ten tlak na vyrovnání se s válkou byl mnohem větší než ve srovnatelně velkém městě, kde Němci nebyli. Vezměte si, že uprostřed města vám stojí Německý dům, na kterém vlají celou válku hákové kříže. A když válka skončí, jak to asi dopadne?
Konečný: Velice vyhrocené byly v Brně měsíce před vypuknutím války. Co tady dělali zfanatizovaní Němci, bylo pro člověka, který žil v demokratickém systému a byl nakažený masarykovskými ideály, naprostou tragédií. Odmítali nejen republiku, ale i demokracii. A člověk, který zmíněné ideály vyznával, se jen s hrůzou díval, jak jde celý jeho systém a hodnotový žebříček do háje. Pak nastal protektorát se všemi hrůzami a nelze očekávat, že by to lidé po šestileté frustraci nechali bez odplaty.

Jakou roli při vyhnání Němců sehrála návštěva prezidenta Edvarda Beneše 11. května 1945? Z balkonu Nové radnice poprvé řekl, že je potřeba vylikvidovat německou otázku. Mohl nějak zmírnit tu atmosféru odplaty?
Konečný: Beneš byl především politik. A potřeboval legitimovat svoje politické postavení v poválečném Československu. Sice byl hlavou našeho exilu, ale de iure (podle práva – pozn. red.) nebyl demokraticky zvoleným prezidentem. Byl přirozeným vůdcem národa, ale jako demokrat si uvědomoval, že při prvních svobodných volbách by mohly nastat problémy. Takže se lidem snažil říkat, co chtějí slyšet. Použil výraz vylikvidovat, ale to slovo tehdy mělo jiný význam, znamenalo prostě vyřešit. Jako člověk napojený na mezinárodní struktury respektoval dohody, takže lze jen těžko předpokládat, že by souhlasil s něčím takovým, jako byl pohořelický pochod smrti. Podívejme se na to i z lidského hlediska. V Brně navštívil Kounicovy koleje, kde byl poprvé na vlastní oči konfrontován s důsledky nacistického teroru ve své vlasti. Viděl popraviště, promluvil si s přeživšími a byl naprosto otřesený a šokovaný.

V knize máte i fotografie z internačních táborů, což je temná kapitola brněnské historie. Do léta 1946 v nich byli ženy, děti, staří lidé, zajatci i nemocní a čekali na odsun. Mezitím chodili na práci do města. Živořili ve strašlivých podmínkách, umírali hladem. Uvádí se, že tam nepřežilo žádné dítě do tří let. Jak jste na ty fotografie přišli?
Konečný:
Pořizovat fotky v internačních táborech samozřejmě nebylo možné. Přesto jsme do průvodce získali fotografie z tábora Maloměřice-Borky, vytvořené věhlasným brněnským fotografem Karlem Ottou Hrubým. Snímky však zobrazují realitu roku 1946, nikoliv divoké události v prvních měsících po osvobození.

Profily autorů

Alexandr Brummer

  • Narodil se v roce 1982, na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity vystudoval historii a ruský jazyk a literaturu.
  • Pracuje jako redaktor.

Michal Konečný

  • Narodil se v roce 1982, na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity vystudoval historii a dějiny umění.
  • Pracuje jako kurátor sbírek moravských hradů a zámků v Národním památkovém ústavu.
  • Je mimo jiné autorem textů k brněnským židovským stezkám či spoluautorem knihy Brnox výtvarnice Kateřiny Šedé.

Oba jsou spoluautoři průvodců Brno nacistické a Brno stalinistické, které Brnu účtujícímu předcházejí.

Teď připravují publikaci s pracovním názvem Brno okupované, která se bude věnovat brněnským událostem z let 1968–1969.

Dostala jsem se k dopisům jedné ženy, která byla v Maloměřicích zavřená. Vrátila se z pohořelického pochodu, protože byla německá sociální demokratka. Na jaře 1945 popisovala, jak tam kvůli těžké práci potrácely těhotné ženy, umíraly děti. Málo známé jsou také osudy lidí, kteří skončili v odsunu jen proto, že byli Židé či ze smíšených manželství...
Brummer:
Z Pohořelic se vrátilo v červnu 1945 zpět do Brna zhruba 800 lidí. Došlo tam k řadě přehmatů, do pochodu byli zařazeni i němečtí komunisté a sociální demokraté, možná i nějací Židé. Je to hanebnost, k tomu není co dodat. Málo se mluví také o Kounicových kolejích. Chodí se sem pokládat věnce jako k symbolu českého utrpení za nacismu, ale je to i symbol německého utrpení. Podle velmi přibližných počtů tady za pět let okupace zemřelo nebo bylo popraveno 800 až 1 200 českých vlastenců a za pět poválečných měsíců 300 Němců. Zdá se, že Češi byli v zabíjení výkonnější, je to tak?
Brummer: Rozhodně bych to tak nesrovnával, v Kouničkách Němce tehdy organizovaně, pokud pomineme některé excesy, nikdo nezabíjel. Spojilo se několik faktorů. Tábory vznikaly ve chvíli, kdy byl stát v rozkladu. Nebylo dost jídla, lidé neměli kde bydlet, konec války s sebou přinesl emoce. To dohromady nevytvářelo ideální podmínky pro přežití v takovém táboře. K moci se bezprostředně dostávali revolucionáři a hrdinové na poslední chvíli a všeobecná touha po pomstě byla obrovská. V knize citujeme řadu svědectví o bití nebo mučení Němců. Je to hanebnost a bylo by dobré, kdyby se o tom mluvilo. Protože když se k Němcům chováte stejně, jako se oni chovali předtím k vám, tak jste stejná. Není mezi tím rozdíl.

A neměli Češi právo na pomstu?
Konečný: Patrně ano. Jakékoliv uplatnění kolektivní viny je v zásadě špatně. Vždycky.
Brummer: Odplatou byl přece organizovaný odsun. Těm lidem se vzalo občanství, majetek, naložili je do vagonů a odvezli za hranice. Po 70 letech to vnímáme jako nespravedlivé, ale taky nějakým způsobem pochopitelné a akceptovatelné, nějak humánní. Ale pokud někoho necháte umřít v lágru na úplavici nebo hladem a předtím ho bude někdo týden mlátit, tak musíte cítit, že to není pomsta, ale právě hanebnost.
Konečný: Tragické je, že skuteční viníci v lágrech nebyli, ti byli už dávno pryč. Muži zůstali většinou na frontě nebo v zajateckých táborech. Pomsta se tak týkala především žen, starých lidí, dětí.

V Brně je zajímavá i skutečnost, že funkci ghetta tvoří v různých dějinných epochách ulice kolem Cejlu. Čím to je, že když historie potřebuje někde zkoncentrovat obyvatelstvo, udělá to ve zdejším Bronxu?
Konečný: Brněnské ghetto, které myslíte, je složené ze dvou částí. Jednu tvoří činžovní domy, obývané od druhé poloviny 19. století především dělníky textilních továren, jejichž stavební kvalita odpovídala záměrům tehdejších developerů. Dobré adresy to nebyly a nejsou ani v současnosti. Právě sem v letech 1939–1942 nacisté stěhovali Židy z celého Brna. Jako ghetto však nacisté využili i nejlepší domy v tehdejším Brně, kolem dnešní třídy Kapitána Jaroše. Do okupace to byly domovy brněnské židovské elity, většinou německy hovořících advokátů, lékařů, úředníků či umělců. Jejich rozměrné byty se v prvních letech okupace staly provizorním domovem i několika rodin, kde Židé v hrozných podmínkách očekávali svůj konec. Po deportacích v roce 1942 se byty vyprázdnily.

Parádní domy byly nabídnuty Němcům, buď brněnským, kteří si chtěli polepšit, nebo nově přistěhovaným úředníkům a příslušníkům státního aparátu, později to byli uprchlíci z vybombardovaných německých měst. Po jejich útěku na sklonku války nebo vynuceném odchodu byly byty, místa bez identity, opět prázdné a připravené k nastěhování tentokrát Čechů či slovenských Romů.

Je v průvodci nějaké místo, které vás překvapilo?
Brummer: Pro mě to byly internační tábory. Vůbec jsem třeba nevěděl o Bohunicích nebo Malé Klajdovce.
Konečný: Problém byl vůbec lokalizovat, kde přesně byly. V archivu jsme například našli plán tábora Malá Klajdovka, který se nacházel na pomezí Židenic a Juliánova. To jsme byli opravdu překvapeni, protože jsme to měli najednou jak na dlani. Taky mě zaujalo, že jedna z nejvýstavnějších barokních budov v Brně, Schrattenbachův palác, kde je nyní Mahenova knihovna, byl v té době pracovním táborem. Od léta 1945 do podzimu 1946 z téhle bombardováním poškozené budovy chodili němečtí váleční zajatci na práce do města.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Hasiči zasahovali u požáru komory v bytovém domě v Praze 4.
V Brně vzplála v noci kuchyňská linka, obyvatele museli evakuovat

Požár v kuchyni v Lidické ulici v Brně vyhnal v noci na pondělí z postelí osm lidí. Hasiči je evakuovali, staršímu muži přivolali záchranku. Co oheň v...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Za ponižování žáků dostala učitelka výtku, přesto ve škole dál pracuje

Učitelka Základní školy v Bučovicích na Vyškovsku, která ponižovala, zesměšňovala a urážela žáky, ve škole dál pracuje. Pochybení pedagožky už dříve potvrdila...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Policie zatkla podezřelého ze zastřelení muže v nočním vlaku z Brna

Brněnští policisté zatkli muže, který je podle nich vrahem z vlaku, v němž byl v pátek v noci zastřelen jeden z cestujících. Ze zveřejněných informací také...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.