Chvíli, kdy se člověkem vytvořené zařízení rozjelo po kolejích vlastní silou, připomíná Pavel Schreier v knize České železnice – zajímavosti, rarity, památky.
„Parní stroj, tento motor průmyslové revoluce, si tady v podobě lokomotivy odbyl svoji tuzemskou premiéru,“ zdůrazňuje Schreier.
Císař František Ferdinand I. posvětil stavbu železnice o dva roky dříve, když 4. března 1836 poskytl Rothschildově bance koncesi k výstavbě a provozu železnice z Vídně do Haliče. V té už byla zmíněna odbočka do Brna.
A hned na jaře 1837 začala nově vzniklá společnost Severní dráha císaře Ferdinanda s budováním zcela první železnice v rakousko-uherské monarchii. Už od dubna 1838 jezdily pravidelně vlaky z Vídně do Gänserndorfu ležícího jen padesát kilometrů od Břeclavi.
„Zájem Vídeňanů o novou atrakci – jízdu železnicí – byl mimořádný a společnosti přinesl první tržby. Právě tento zisk zřejmě ovlivnil rozhodnutí jejích šéfů nepokračovat plynule se stavbou na rakouském území, ale přenést stavební aktivity k Brnu, kde se logicky očekával obdobný zájem o nový dopravní prostředek a z toho plynoucí i odpovídající příjmy,“ líčí další události Schreier.
Mohutný viadukt postavili za pouhých pět měsíců
Téhož roku na podzim tu tedy stavební podnikatelství bratří Kleinů připravilo trať pro zkušební jízdu z Rajhradu do Brna.
„Před Brnem vznikl pod rukama dělníků 637 metrů dlouhý viadukt,“ popisuje Schreier v další knize Příběhy z dějin našich drah dodnes používanou stavbu před hlavním nádražím.
A dodává, že celé dílo s klenutým pětiobloukovým mostem a 72 oblouky mohutného viaduktu, na které bylo použito 90 tisíc tun stavebního materiálu včetně dvou milionů cihel, bylo postaveno za dnes naprosto neuvěřitelných pět měsíců.
Stejně hbitě vznikla v Brně zhruba v místech dnešního hlavního nádraží výpravní budova i pět zdejších vlakových kolejí.
Zatímco stavba šla hladce a rychle, s přepravou první lokomotivy to tak jednoduché nebylo. „První lokomotivy Ferdinandovy dráhy totiž nevyrobil místní průmysl, šlo o import z daleké Anglie. Poté, co dělníci lokomotivu v dílnách Robert Stephenson & Co. v Newcastlu vyrobili a ta prošla provozními zkouškami, opět své dílo rozebrali a uložili do transportních beden,“ popisuje Schreier cestu dílů z anglických přístavů do Terstu, jenž tehdy patřil Rakousku.
Zde byl vzácný náklad vyložen a za pomoci tažných koní po nevalných silnicích převezen až do Vídně, v níž se díly za dozoru anglických poradců znovu složily v lokomotivu.
První nehoda se stala hned po roce
Obrovský všeobecný zájem o železniční dopravu podnítil pak vskutku rychlé zavedení pravidelného provozu, jenž v Brně odstartoval 7. července 1839. Z Vídně tehdy za zhruba čtyři hodiny jízdy přijely hned čtyři slavnostní vlaky s lokomotivami pojmenovanými Bruna, Gigant, Herkules a Bucefalus.
Ty táhly celkem 38 vozů s 1 125 hosty. Stovky shromážděných diváků zažily v Brně to, co pak při otevírání železnice skoro všude: hudbu, rány z moždířů, slavnostní projevy, hostiny, pamětní medaile.
„Mimořádnost brněnské oslavy spočívala v její neopakovatelnosti, poprvé spojila železnice dvě hlavní města monarchie,“ píše Schreier a zmiňuje skutečnou explozi zájmu o dopravu železnicí z Brna do Vídně, kterou za následující pouhé tři týdny využilo 29 tisíc pasažérů. Ti zde utratili slušnou sumu 43 tisíc zlatých.
A to navzdory krvavému zakončení slavnostního 7. července 1839. Když totiž vracející se lokomotiva Gigant jedoucí na dohled od předchozího vlaku na vranovickém nádraží nedobrzdila a těžce poškodila jeho dva poslední vagony. „Oba vozy se roztříštily a několik osob, mezi nimi pět znamenitě, poraněno bylo,“ tak událost zaznamenaly 14. července 1839 Pražské noviny.
Následovala dlouhá soudní tahanice mezi státními orgány a železniční společností, která z nehody obvinila anglického strojvůdce.
Ale cestující už od vlaků nemohlo nic odradit. Ani když měsíc poté, v srpnu 1839, silné lijáky přerušily trať mezi Rajhradem a Hrušovany.
Náhradní autobusová doprava samozřejmě ještě nefungovala, takže cestující zkrátka dojeli k přerušenému místu, překonali je pěšky a přestoupili do dalšího vlaku, kterým pokračovali v jízdě. Tak to v Příbězích z našich drah líčí Pavel Schreier.
